Zahajovacímu galakoncertu nesvítily hvězdy, ani měsíček na nebi hlubokém
26. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov nezačal právě nejšťastněji, přestože vysoká úroveň mezinárodního pěveckého obsazení úvodního koncertu 14. 7. – Angela Gheorghiu a Ramón Vargas – slibovala mnohé. Kolik dešťových kapek musí spadnout – nebo jinak – kolik notiček je nutno odehrát, aby bylo možno koncert ukončit pro nepřízeň počasí? Nevím, nepočítal jsem prvé ani druhé. Ale v druhé půli se spustila průtrž, která, ač předpovězena meteorology, pořadatele naprosto zaskočila. Ve Wimbledonu se i při malé přeháňce zatáhne střecha. To samozřejmě v Českém Krumlově není možné, a tak se publikum prostě pošle domů. Byl odehrán dostatečný počet notiček. Byly doby, kdy se v případě nepřízně počasí koncert přesunul do zámecké jízdárny či jinam pod střechu. Tak, jak to dělají na velkých evropských festivalech od Edinburku až po Salcburk: pokud vůbec pořádají open air, jsou dobře připraveni na deštivou variantu. V Českém Krumlově rozdají pláštěnky a pak už se jen modlí.
Co jsme tedy stihli z úvodního koncertu vyslechnout? Duety měly lemovat prvou i druhou polovinu večera, s jednotlivými áriemi vybranými z tvorby italsko-francouzské provenience 19. století, vloženými doprostřed. A samozřejmě, jak bývá v operních gala koncertech tohoto typu pravidlem, s orchestrálními čísly, aby si pěvci mohli trochu odpočinout. Po úvodním duetu Violetty a Alfréda Parigi, o cara z 3. aktu Traviaty, ještě spíše „zahřívacím“, jsme mohli ocenit vzácné kvality hlasu rumunské sopranistky, původně čistého lirico spinto. Její hlas, přírodou štědře obdarovaný a díky velmi dobré technice stále ještě neopotřebovaný, je charakterizován ušlechtilou křehkostí, ve střední a vyšší poloze, a na dolním okraji tessitury spíše sušší barvou prsního rejstříku, jejž proto musí přidávat do mixu spíše více než méně – v tom si však počíná s velkou zkušeností a většinou i vkusem. Všechny tyto kvality ukázala Gheorghiu hned v árii Manon Adieu notre petit table ze stejnojmenné Massenetovy opery. Je zvláště cenné, že tato charakteristika se ve svém základním témbru neláme ani na odskocích do horní kvarty rozsahu – jak prokázala v další árii, Un bel dì, vedremo z Madam Butterfly, a v duetu Ah! talor del tuo pensiero z Lucie di Lammermoor, méně však již v duetu z Tosky, Mario! Mario!, kde zle pokazila kritické béčko (které jí ovšem dělá potíže vždy). Ale to jsou jen detaily, které ostatně lze u živého provedení očekávat i v této nejvyšší mezinárodní kategorii. Celkově naopak třeba vyzdvihnout průběžnou technickou suverenitu, s níž se oba pěvci pohybují uvnitř své přirozené tessitury. Tato jistota, ale i trocha profesionální rutiny, byla hlavním znakem celého večera, jak v projevu sopranistky, tak i jejího partnera, mexického tenoristy Ramóna Vargase. Záleží jen na nás, jaké znaménko tomuto faktu přiřadíme. Není ostatně divu: vždyť prakticky stejný program zpívá Gheorghiu už nějakých patnáct let. V duu s tenoristou – dříve jím byl její exmanžel Roberto Alagna, dnes je jím Ramón Vargas – objíždí kontinenty s osvědčeným repertoárem, jehož neměnným základem jsou právě duety z Traviaty, Lucie, Tosky a Bohémy. Jen déšť způsobil, že jsme o ten poslední, Soave fanciulla nakonec přišli. Možná je to i dobře, protože to závěrečné céčko by, vzhledem k tomu, jaké výšky toho večera Gheorghiu produkovala, nemuselo být tou nejlepší tečkou. A ještě jeden povzdech: vzhledem ke standardnosti dobře zažité dramaturgie trochu překvapila paměťová nejistota, kvůli níž musela pěvkyně árii Manon přerušit a začít znova. Po přestávce, to už za mírného deště, přidala Gheorghiu ještě Habaneru z Carmen, v nijak přesvědčivém, lehce nervózním podání, za daných okolností pochopitelném, zatímco Vargas se blýskl květinovou árií La fleur que tu m’avais jetée. Ze srovnání vyplynulo jedno: Gheorghiu nepůsobí v roli Carmen nejjistěji – přece jen je to role primárně psaná pro obor mezzo, zatímco Vargas se cítí v roli Dona Josého jako doma. Z jeho projevu bych však nejvýše hodnotil Gounoda a Cileu, árie Romea Ah! lève-toi, soleil! a Federika z Arlézanky È la solita storia del pastore, podané vokálně velmi přesvědčivým způsobem, který nechává jen málo přání nevyslyšených, a to i pokud jde o základní stylové porozumění. Vargas je lyrický tenor nijak charakteristické barvy, s ohebnými, stále měkce tvořenými výškami. I podruhé v Českém Krumlově potvrdil svou mezinárodní třídu, která sice nezvedá posluchače ze sedadel jako největší tenoři minulosti, ale na druhé straně mu jen těžko něco zásadního vytknout. Jak mu, co Cavaradossimu, svítily hvězdy nad hlavou, jsme se sice v Pivovarské zahradě pod zachmuřenou oblohou nedozvěděli, neboť E lucevan le stelle uťal déšť – ten však nedovolil ani Měsíčku zazářit na nebi hlubokém, aby k němu mohla Gheorghiu coby Rusalka vzpínat své paže. Poděkujme dešti: ta krásná Dvořákova árie je v podání Gheorghiu nepříliš hezkým zážitkem – vzkypělý teatrální patos až odpuzuje, stejně jako hanebná čeština. Možná to byla moudrá prozíravost Přírody, která nás té ukázky vrcholného nevkusu ušetřila.
Ještě slovo ke hře orchestru, jímž toho večera byla Pražská komorní filharmonie (uvádím název orchestru raději v původním, byť dnes již opuštěném tvaru – z důvodů, jež jsem již několikrát zmínil jinde). Jeho výkon pod taktovkou zkušeného praktika Leoše Svárovského byl těžce poškozen ozvučením, které zcela nepřirozeně vytahovalo nežádoucí detaily, včetně různých šramotů. Zvuk orchestru díky tomu místy připomínal spíše kolonádní orchestr třetího nálevu, samozřejmě zcela nezaslouženě. A co hůř, necitlivá amplifikace negativně ovlivňovala zvukové proporce, a ne vždy ve prospěch pěvců. O rozbití jakékoliv zvukové perspektivy už vůbec nemluvě. Z tohoto hlediska je vlastně škoda, že jsme přišli o duet z Bohémy: přiznám se, že bych byl opravdu zvědav, jak by se podařilo vyřešit závěrečný odchod obou protagonistů do zákulisí a jak by zdáli zněly závěrečné tóny, jimiž vrcholí 1. akt. Jsem přesvědčen, že dobře, ba lépe než s pomocí amplifikace. A to by konečně zdejší mikrofony usvědčilo z jejich nesmyslnosti. Oba pěvci představují takovou třídu, že ozvučení vůbec nepotřebují. Jsme přece v travnaté Pivovarské zahradě, a ne na stadionu. Ta poznámka má i ekonomický rozměr: o kolik by se ušetřilo za zrušené ozvučení, o to méně by se pak mohlo prodat lístků, aby bylo možno posluchače přemístit pod střechu v případě deště. Přesto je mi jasné, že je to povzdech zcela marný: zrušením umělého ozvučení by byl zrušen kultovní atribut open-airových galakoncertů, a to nelze připustit ani na okamžik.
Maria Solozobova zaskočila za Perianese
Další nežádoucí změna v programu nastala hned druhý den. Měl přijet slibně se rozvíjející španělský talent, pianista Javier Perianes – leč nakonec z toho sešlo. Náhradu, již se podařilo sehnat, nelze než okomentovat značně rozpačitě. Kdyby ruská houslistka žijící ve Švýcarsku, Maria Solozobova, opravdu patřila – jak byla představena v programové brožuře – k nejnadějnějším houslistkám své generace, nevypadalo by to s mladou generací houslistek příliš nadějně. Naštěstí máme Baibu Skride, Vilde Frang, Janine Jansen, Julii Fischer i Hilary Hahn, a tak se nemusíme obávat. Od prvních taktů Mendelssohnova Koncertu e moll však bylo zcela jasné, že Marie Solozobova do této kategorie nepatří – a nebo to aspoň toho večera neprokázala. Intonační nejistota, s níž začala, vzbuzovala až domněnku, že si nenaladila správně absolutní výšku – s orchestrem se těžce srovnávala za pochodu, v průběhu sonátové věty. Koncert je navzdory tónině dílem slunné pohody, radosti a krásy. Jiskrný tón houslí by měl být nesen vysoce ušlechtilou tónovou kulturou a umocněn přirozenou, sdělnou expresivitou. Těmto předpokladům však Solozobova cosi podstatného dlužila, především vinou značné technické nejistoty pravé ruky (občas zavadila o jinou strunu), ale i levé (trvale nejistá intonace). Nervózní, roztříštěný, výrazově plochý projev poznamenal zejména obě krajní věty, přestože Symfonický orchestr Českého rozhlasu odvedl velmi dobrý výkon a pod taktovkou holandského dirigenta Conrada van Alphena se i poctivě snažil o koordinaci se sólistkou. Ten záskok, ač ne přímo katastrofa, se prostě moc nepovedl, a mohly před ním varovat i klipy na YouTube – k pověsti festivalu jako je Český Krumlov takový výkon příliš nepřispívá.
Večer byl přitom uveden velmi sympatickým způsobem. Brahmsova Akademická ouvertura měla vše potřebné – vtip, svěžest i kontrast. Nastolila, přes drobné, nevýznamné nepřesnosti, docela slibnou úroveň, která po přestávce mohla ještě gradovat zdařilým provedením Dvořákovy Osmé symfonie, jemuž nelze nic podstatného vytknout. Rozhlasoví symfonici přijeli do Krumlova výborně připraveni a hráli ve zjevné pohodě. Základní kvalitou byl tonálně vyladěný zvuk, v němž se jednotlivé orchestrální barvy mísily v jeden harmonický celek, umocněny výbornou akustikou sálu zámecké Jízdárny. Její jemná, citlivá zvuková charakteristika s minimálním dozvukem dobrý výkon jen umocní, ve špatném však nemilosrdně odhalí všechny nepřesnosti. Snad jen trochu překvapila (spíše než rušila) poněkud ostrá dřeva, a zcela ojedinělé nevyladěnosti (v jedné chvíli v kódě prvé věty chyběla v dřevěné harmonii diskantová barva). Ale pokud jde o pojetí, byl to Dvořák, jaký má být. Jedné z jeho nejobehranějších partitur se dostalo sice standardního, ale plně přesvědčivého provedení. Prvou větu zdobila promyšlená plastická výstavba, ve druhé van Alphen rozehrál komorní drama se zjitřenou střední částí, noblesní a graciézní Allegretto přineslo náležitý kontrast a symfonie pod rukou zkušeného dirigenta vyvrcholila finální variační větou s bouřlivě vygradovaným závěrem.
Schola Gregoriana Pragensis s Machautem
Dopolední matiné 16. 7. konané v kostele Božího Těla a Panny Marie Bolestné bylo cele věnováno dílu Guillauma de Machaut (ca 1300-1377), vrcholného představitele ars nova, jehož život a tvorba je po roce 1323 těsně spjata i s Čechami, kde pobýval na dvoře Jana Lucemburského, svého štědrého patrona a podporovatele. Schola Gregoriana Pragensis pod vedením svého zakladatele Davida Ebena přednesla v inspirativním prostoru chrámové lodi svůj výběr chorálních zpěvů, jenž je výsledkem vlastního vědeckého výzkumu, v tomto případě z pramenů francouzské provenience. Zazněl hypotetický soubor gregoriánských zpěvů, rozšiřujících základ mešního ordinaria o další hymnické či antifonální útvary, to vše pod souhrným názvem Missa de Beata Virgine.
Machautova mše Messe de Nostre Dame, komponovaná někdy před rokem 1365, je vůbec nejstarší redakcí kompletního mešního ordinaria, kterou lze připsat jednomu skladateli. A zároveň jediným šestidílným mešním cyklem bezpečně pocházejícím z Machautova pera. Mohli jsme proto jen uvítat možnost seznámit se s další tvorbou tohoto velkého mistra pozdně středověké polyfonie.
Atmosféra dopoledního koncertu byla zcela specifická, a striktně vzato, v detailu nerecenzovatelná. Odnesli jsme si nevšední duchovní zážitek, v neposlední řadě díky vysoce poučené interpretaci, ale i atmosféře fingované bohoslužby. Zážitek, který může zprostředkovat jedině chorál, nejstarší monolit duchovního zpěvu, který zná evropská hudební tradice.
Julian Rachlin ve velkém zoomu, jako houslista i dirigent
Nejlepší na závěr. Společné vystoupení dvou vynikajících instrumentalistů, původem litevského houslisty Juliana Rachlina a kanadské violistky Sarah McElravy, kteří 28. 7. spojili své síly, aby provedli vrcholná díla vídeňského klasicismu, bylo nejpříjemnějším zážitkem letošního ročníku. Toho večera v Zámecké jízdárně fungovalo téměř vše, oč se oba muzikanti pokusili – až na jednu věc, k níž se ještě dostanu – a příjemně překvapila i hra Jihočeské filharmonie, která nemalým dílem přispěla k úspěchu večera.
Kanadská violistka vystoupila společně s Rachlinem jen v Sinfonii concertante Es dur K 364 a byla mu v důsledně dialogické faktuře tohoto mistrovského díla Mozartova středního období naprosto rovnocenným partnerem (mimochodem Rachlin je rovněž vynikajícím hráčem na violu). Její viola získala na lesku i díky malému triku požadovanému již Mozartem – part violy je psán v D dur, což je možné díky scordatuře do ladění cis gis dis’ ais’. Muzikantsky temperamentní hru obou sólistů bylo opravdu radost poslouchat, ať už v souzvucích či v imitační faktuře. Tím spíše, že i Jihočeši vydali ze sebe to nejlepší, doprovázeli oba sólisty se zjevnou chutí a zvládali náročně prokomponovanou symfonickou strukturu díla na výbornou. Velmi vydařený vstup do večera.
V následující Haffnerově symfonii D dur KV 385, jež byla příležitostí pro Rachlina ukázat své ryze dirigentské ambice, se již jisté limity ve hře orchestru přece jen začaly projevovat. Ale stále to bylo příjemné spontánní muzicírování, skvěle zapadající do letní atmosféry sálu v Zámecké jízdárně. Vrcholem večera měl být ovšem Beethovenův Koncert D dur op. 61 – a jistě jím i byl, pokud jde o vynikající sólistický výkon Juliana Rachlina. Patří k nejlépe technicky vybaveným houslistům současnosti, a přestože jeho hra nese jisté rysy vnější okázalosti, i jeho muzikantská osobnost je v mnohém směru velmi cenná. I pro tak skvělého muzikanta je však úkol, který si na sebe v Českém Krumlově vzal, nesplnitelný. Beethovenův chef-d’oeuvre s nesmírně propracovanou orchestrální složkou není dílem, jež lze oddirigovat s houslemi v ruce. Také to nikdo rozumný celkem nedělá. Sólový part, z něhož bylo možno částečně přečíst i interpretační pojetí, byl zahrán jedinečně, s vrcholným zaujetím i koncentrací, a nelze o něm mluvit jinak než v superlativech. Nevím, kolik měli s Jihočeskou filharmoniií zkoušek, ale lze říci, že orchestr sdílel v hlavních rysech, pokud jde o volbu temp, základní dynamické obrysy i charakter témat, Rachlinovu představu. Přesto absence silné dirigentské osobnosti s jasnou koncepcí byla více než citelná. Ne že by ji Rachlin neměl, ale nestíhal ji orchestru předat. A třeba říci, že houslista je na tom ještě hůře než pianista, který přece jen ve chvílích, kdy nehraje, má volné obě ruce. V provedení prvé sonátové věty, v závěrečné přípravě reprízy, je skryto takové napětí, že při vrcholné realizaci zapomínáte dýchat. Zde, kdybyste si šli mezitím zakouřit, tak jste o nic celkem nepřišli. Přes toto konstatování jsme si z tohoto koncertu mohli odnést krásné, silné, byť dvojznačné dojmy, díky Rachlinově charismatické osobnosti. Ukázal mnoho ze svého instrumentálního mistrovství, které odhalil ještě více ve skvostně zahraném, vysoce technicky exponovaném přídavku (Ysaÿe, Sonáta č. 3) a prostě řečeno: jako houslista oslnil. Rozhodně je koncert, ve kterém se přední světový virtuos Rachlinova formátu vydá ze všech sil a celý večer hraje naplno, posluchačsky mnohem zajímavější, než gala koncert dvou primadon, odzpívaný s notnou dávkou rutiny, ale i profesionálního markýrování.
