Česká republika je sice kvartetní velmocí a některá setkání s rádoby prestižními zahraničními soubory mě v tom jen opakovaně utvrdila, přesto však existují smyčcová kvarteta, za nimiž se rozhodně vyplatí cestovat, a to nejen proto, že jsou v českých zemích vzácnými hosty. Rozhodně k nim patří rakousko-francouzský soubor Quatuor Mosaïques (Erich Höbarth, Andrea Bischof, Anita Mitterer, Christophe Coin) , personálně a esteticky od svého založení v roce 1987 propojený s ansámblem staré hudby Concentus musicus Wien a jeho spolutvůrcem Nikolausem Harnoncourtem. Dobové nástroje používající kvarteto vystoupilo ve čtvrtek 13. června 2013 v zaplněném Mozartově sále vídeňského Koncertního domu s natolik přitažlivým programem, že si jej příznivci náročné komorní hudby nemohli nechat ujít: spojit totiž v jednom večeru Beethovenův Smyčcový kvartet B dur op. 130 s finální Velkou fugou B dur op. 133 (1825) místo dodatečného allegrového závěru s Brahmsovým Klarinetovým kvintetem h moll op. 115 (1891), v němž se ke kvartetistům připojil sóloklarinetista Vídeňských symfoniků Gerald Pachinger , bylo neodolatelným, i když posluchačsky náročným lákadlem. V komorní hře kvartetistů, z nichž primárius a violoncellista jsou respektovanými sólisty a etablovanými dirigenty staré hudby, není ani stopy po objektivním akademismu, ba právě naopak. Jejich pódiové vyjadřování je vyhroceně expresivní (Velká fuga), dynamicky extrémně kontrastní (introdukce k 1. větě a ouvertura k Velké fuze op. 130) a ve vedení jednotlivých hlasů neuvěřitelně čitelné, kterážto přednost však výrazně spadá na vrub dobového instrumentáře a jeho dynamických a témbrových vlastností. V Brahmsově kvintetu doplnil zvukově křehký svět čtyř dobových smyčcových nástrojů – pro puristy možná překvapivě – současný standardní klarinet, Pachingerovo komorní partnerství však bylo spolehlivé a v malém ansámblu dynamicky velmi kontrolované. Dokonalá znalost interpretovaného repertoáru, jemné kořenění skladeb vídeňskými hudebními idiomy s tanečními akcenty (op. 130/4), odvaha rozšafně, až rozpustile riskovat (op. 130/2) a schopnost oslovit publikum procítěnou hudební řečí Brahmsova Andantina (op. 115/3) učinily z koncertu posluchačskými ovacemi završený večer. Dvěma či třem drobným technickým selháním v klimaticky rozpáleném sále, riskantním pro intonačně spolehlivou hru, se pousmáli sami interpreti, posluchači jim beztoho v napjatě mlčícím auditoriu nevěnovali pozornost. Tu by si však u českého publika měla zasloužit následující koncertní sezona souboru Quatuor Mosaïques, v níž vedle hned dvou kompozic Antonína Rejchy zazní i Dvořákův Americký kvartet.
