Ve své nové programové řadě nazvané Dvořákova Praha na Bořislavce uvádí festival Dvořákova Praha čtyři koncerty mladých interpretů v atriu nákupního a administrativního komplexu Bořislavka Centrum v Praze-Vokovicích. Na třetím koncertě (20. září 2022) vystoupil Kukal Quartet a klavírista Matouš Zukal.
Kukal Quartet je skutečně velmi mladý soubor. Založili ho v roce 2020 členové Akademie komorní hudby: houslistky Eliška Kukalová a Klára Lešková, violista Šimon Truszka a violoncellista Vilém Vlček. Soubor nese jméno skladatele, dirigenta a houslisty Ondřeje Kukala, otce Elišky Kukalové. Kvarteto se během krátkého času vypracovalo na tak vysokou úroveň, že v květnu roku 2021 získalo třetí cenu a titul laureáta v prestižní Mezinárodní soutěži Pražského jara (přičemž Eliška Kukalová dostala navíc ještě Cenu Olega Podgorného, určenou nejúspěšnějšímu nejmladšímu českému účastníku soutěže).
V první půli koncertu přednesl Kukal Quartet Smyčcový kvartet č. 1 op. 9 Ondřeje Kukala. Skladba je jednovětá, zřetelně členěná do náladově kontrastních úseků a po technické i výrazové stránce je značně náročná. Bylo však zjevné, že soubor ji má dokonale zažitou. Všichni čtyři interpreti ji hráli s hlubokým pochopením, naprosto přesvědčivě a jejich souhra byla po všech stránkách perfektní. Určitě byl spokojen i autor, který byl provedení svého díla osobně přítomen.
V druhé polovině koncertu se ke Kukal Quartetu připojil Matouš Zukal, aby společně zahráli slavný Dvořákův Klavírní kvintet č. 2 A dur op. 81. Také Matouš Zukal je ověnčen vavříny z Mezinárodní soutěže Pražského jara v roce 2021, kde získal druhou cenu, titul laureáta, Cenu Nadace Gideona Kleina pro nejúspěšnějšího českého účastníka a Cenu Českých center. Spojí-li se skvělé kvarteto se skvělým klavíristou, nemůže být výsledek jiný než skvělý. První větu pojali umělci v tempu spíše klidnějším, takže vše vyznělo do nejmenšího detailu. Hráli měkce, nijak nehrotili dramatické kontrasty, v dynamice nepřekročili hladinu decentního forte. Všechny nástroje zněly neobyčejně zpěvně, a to nejen smyčce, u kterých to můžeme očekávat, ale i klavír. Bylo to téměř snové provedení, které narušila jen drobná nehoda, když přibližně ve druhé třetině věty praskla Elišce Kukalové struna a umělci museli na pár minut přerušit produkci. Neméně snově než první věta vyzněly i krajní části volné věty. Její střední díl pak proletěl v úžasném tempu, se švihem a s obdivuhodnou lehkostí. Stejně vylehčené a svižné byly i následující dvě věty. Všichni interpreti mezi sebou během hry udržovali kontakt, vzájemně krásně komunikovali a na všech bylo vidět, jak je Dvořákova hudba těší. Po právu se jim dostalo od posluchačů velkého potlesku.
Za zvýšenou pozornost stál ovšem tentokrát nejen mimořádně kvalitní koncert, ale také neobvyklé místo, kde se odehrával. Komplex Bořislavka Centrum, jehož čtyři budovy vypadají jako gigantické křišťálové krystaly, byl otevřen vloni v létě a v průběhu krátkého času získal řadu významných architektonických ocenění. Atrium, kde se konal festivalový koncert, je obrovská vzdušná prosklená prostora. Jednou z jejích skleněných stěn může posluchač během koncertu pozorovat provoz na rušné Evropské třídě – aniž by kupodivu pronikal tou stěnou do atria výraznější hluk. Skleněnou střechou se lze pro změnu dívat do nebe. Uprostřed atria je rozlehlá vodní plocha, z níž jako by vyrůstal přízračný tropický les. Vodní hladina je částečně přemostěná a toto přemostění využil pořadatel jako koncertní pódium. Přímo za účinkujícími se pak tyčila další vysoká skleněná stěna, skrze kterou mohli posluchači během koncertní produkce sledovat osvětlené výtahy jezdící nahoru a dolů. Publikum bylo značně neformální (i neformálně oblečené) a nijak se nenechalo vyrušovat, přestože kolem co chvíli nenuceně procházeli hosté z přilehlé kavárny. To všechno dohromady – doprovázené hudbou Ondřeje Kukala a Antonína Dvořáka – jsem nakonec vnímal víc jako performanci než „jen“ jako koncert. A rozhodně to nebyl nezajímavý zážitek.
