Svůj první samostatný pražský koncert odehrál v pondělí 21. února v sále Novoměstské radnice Kukal Quartet, založený na podzim roku 2020 nadějnými mladými hráči (Eliška Kukalová – 1. housle; Klára Lešková – 2. housle; Šimon Truszka – viola; Vilém Vlček – violoncello) – a hned v květnu loňského roku laureát pražskojarní soutěže. Vystoupil s tradičním programem Dvořákových kvartetů č. 12 a 13, v nichž ovšem mohli zřetelně ukázat své mimořádně interpretační kvality.
Jeden z nejproslulejších smyčcových kvartetů vůbec, Dvořákův „Americký“ č. 12 F dur, si mladí hudebníci vybrali snad právě pro jeho kanonické místo v dějinách české komorní hudby. A učinili dobře, neboť jej sebevědomě představili jako energické, plné dílo, jehož cestami posluchače vedli zcela zasvěceně. Jak již ve svém úvodním slovu uvedl Vilém Vlček, druhá věta je často chápána jako smuteční – vysloveně pohřební – hudba. Kukal Quartet ji naopak chápe jako součást „vesměs optimistického, pozitivního celku“. A dle toho ji také hrají: vážně, ale ne tísnivě. Prozařovala jí vřelost – stále v jisté zamyšlenosti, ovšem bez tesknivého zahloubání. Radostí bylo sledovat pečlivé interpretační nuance, zjevnou radost ze hry i seriózní soustředění a neustálou komunikaci mezi všemi členy – nehledě na to, nakolik se u této hudby jedná o nutný předpoklad. Tato interpretace byla daleka jakéhokoli rutinérství, naopak ji nesla mladická ráznost a snaha jít k limitům možného.
Následoval Smyčcový kvartet č. 13 G dur op. 106, slovy Viléma Vlčka, „symfonie pro čtyři nástroje spíše než komorní dílo.“ Tento poznatek o kompoziční struktuře a délce díla byl zjevně maximou nastudování a provedení a promítl se i do zvukovosti ansámblu. Zvuk Kukal Quartetu skutečně pojal určitou orchestrální kvalitu – dalo by se říci, že každý z hráčů vydal za celou nástrojovou sekci. Zejména v druhé větě využil ansámbl možnosti, jež nabízela sazba orchestrální spíše než tradiční pletivo kvartetní. Dramatická druhá a především silová třetí věta s dravým hlavním tématem, bez opatrného našlapování mnohých umírněnějších interpretací, naplno ukázala míru energetického výdeje každého z hráčů v něčem, co bylo přímo definicí slova výkon. V dynamicky vyhrocených pasážích šli Kukalovci na samé hranice možností svých nástrojů. Ani klidnější trio nesklouzlo do sladké lyriky, ale zachovalo si seriózní tvář. Čtvrtá věta pak byla veskrze radostná, čímž nemyslím rozjařené veselí. Skrze dynamické velehory si Dvořákova hudba v rukou Kukalovců uchovávala v každý moment eleganci, hluboké porozumění a vybranou preciznost.
Místy snad hráli o trošku rychleji, než bývá obvyklé, jistě hráli o poznání radostněji. Obojí adekvátně energii v interpretaci obsažené, ovšem bez jakéhokoli spěchu. Dojmu mimo jiné napomohl i akusticky velmi přívětivý prostor sálu Novoměstské radnice, a to jak v „komorní“, tak „symfonické“ části koncertu.
Jako přídavek zazněla čtvrtá věta Haydnova „Ptačího“ Kvartetu č. 39. Na závěr něco odlehčeného, mohlo by se zdát. Ale i tento stručný kus odehráli živelně, s jiskrou laskavého šibalství. První samostatné pražské vystoupení nadějného mladého tělesa v jeho prudké i pečlivé expresivitě, na samém začátku jeho činnosti, zároveň tvořilo určitou symbolickou protiváhu vůči koncertu dobře zavedeného a světově uznávaného Talichova kvarteta, který se u příležitosti jeho 60. výročí shodou okolností konal ve stejný čas ve Španělské synagoze…
