Jedenáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora pokračoval 6. června v kostele sv. Jana Nepomuckého koncertem nazvaným Kontrasty. A že jich tam bylo. Nejen mezi jednotlivými skladbami, ale též v každé z nich; zazněla čtyři díla, z nichž polovinu tvořily kompozice současných autorů. Jedna skladba pak vznikla přímo na objednávku festivalu.
Koncert otevřely Kontrasty pro klarinet, klavír a housle Bély Bartóka z roku 1938. A to by nebyl Bartók, aby v této skladbě nezazněly úchvatné stylizace lidových tanců z pomezí Maďarska a Rumunska. V první části, v Rekrutském tanci, je to přímo gejzír výrazových a dynamických změn, jež v závěru korunuje strhující part klarinetu Michela Raisona; tento přední francouzský klarinetista působí na kutnohorském festivalu pravidelně a vždy podává vrcholný výkon. Stejně tak ruský klavírista Konstantin Lifschitz, který je vůbec nejvýraznější zahraniční personou festivalu. V prostřední části (Odpočinek) vyniká v niterných, až meditativních polohách souhra klarinetu a houslí. I zde ovšem dojde k vzepětí emocí, aby následné ztišení dosáhlo úrovně kontemplace. Než vybuchne poslední část, příznačně nazvaná Rychlý tanec; tady se folklór projevuje nejvýrazněji, a trio protagonistů to dokázalo náležitě energicky vypíchnout. Nechybí ale ani efektní zvolnění, kde muzikanti vykroužili romantickou melodii. Ta nakonec vyústila v gradaci, umocněnou výtečným houslovým sólem Matouše Pěrušky.
Konstantin Lifschitz poté zazářil v nesmírně efektní desetiminutové kompozici Carousel pro klavír současného ruského skladatele Jakova Jakoulova. Ten byl také osobně přítomen, však šlo o českou premiéru skladby z roku 2010. Pianista dokázal odstínit všechny pouťové motivy a onen krouživý pohyb s proměnlivým frázováním a dynamikou, takže kolážovitost kompozice nepůsobila pouze na efekt. Interpretovi se podařilo vystihnout gró skladby, a to koloběh života, počínající i končící v dětství, nepřipouštějící stáří, sycený vzpomínkami, atakovaný zvenčí. Občas byl tento krouživý pohyb umocněn minimalistickými figurami. Vše vyvrcholilo kontrastem výstražně hlubokých tónů a skvostného perlení z opačných konců klaviatury.
Po přestávce zazněla světová premiéra skladby, již Martin Smolka napsal na objednávku festivalu v Kutné Hoře a věnoval ji Jiřímu Bártovi. Však také Smutek utek pro violoncello a klavír tento náš přední violoncellista provedl společně s Terezií Fialovou. Smolka v této niterné kompozici dosáhl výrazového minimalismu, jaký najdeme snad jen u Arvo Pärta. Jeden jediný motivek pozvolna bobtná, ale dlouho naplno nevybuchne. Klavír je chladný, zdánlivě (opravdu jen zdánlivě) bez citu a vášně, ale Fialová občas nechá úhoz doslova vystřelit. Violoncello zadržuje emoce, někdy se téměř ztrácí, chytá se stébla, zkouší se nadechnout, aby se vzepjalo a v závěru vykreslilo s klavírem něžné doznívání. Až po odeznění jsem si přečetl Smolkovo slovo do programu: O postu prostý smutek/o postu prostý čistý/smotaný smutek/smotek/smut/mu//Jemu/Ježíši/Kri-/stu.
Po této hluboce niterné hudbě zahřmělo (a to doslova) Brahmsovo Trio pro klarinet, violoncelllo a klavír a moll (op.114) z roku 1891. K Michelu Raisonovi a Konstantinu Lifschitzovi se tentokrát přidal Lukáš Polák, jinak violoncellista Škampova kvarteta. Tato navýsost melodicky a výrazově hutná, energická a v pomalých pasážích stále emotivně naléhavá čtyřvětá skladba, v níž se naplno odráží Brahmsova pozdní záliba ve středoevropském folklóru, svádí pochopitelně k co nejříznějšímu provedení. Tady ovšem znělo forte na můj vkus až příliš ostře, přímo vyhroceně, což skladbu směrovalo spíše někam k ruské moderně počátku 20.století. Obzvláště tomu napovídal razantní způsob hry klavíristy, takže přece jenom kultivovanější klarinet se místy utápěl; violoncellista se naopak přizpůsobit dokázal. Ovšem závěr se protagonistům povedl, byl neobyčejně strhující a málem mne zvedl ze židle (což by se v kostele asi nehodilo). Takže ony nedostatky, jež jsem uvedl, jsou vskutku marginální; nehledě k tomu, že jiný posluchač je může považovat naopak za jedinečné. Každopádně to byl vzrušující zážitek a v kontextu celého večera šlo o mistrovský dramaturgický tah.
