Olomoucký chrám Panny Marie Sněžné byl dějištěm závěrečného koncertu 24. ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby. Hlavním dílem večera byla Messa di Gloria pro tenor, bas, sbor a orchestr Pietra Mascagniho, kterému předcházela píseň Vocalise, Op. 34, No. 14 Sergeje Rachmaninova. O provedení děl se postarala Filharmonie Brno, Český filharmonický sbor Brno pod vedením Petra Fialy, sopranistka Kateřina Kalvachová, tenorista Tomáš Černý a barytonista Jiří Brückler. Představení řídil Jaromír Michael Krygel.
V chrámu Panny Marie Sněžné to v sobotu praskalo ve švech. Návštěvnost koncertů vypovídá o velké oblibě Podzimního festivalu duchovní hudby. V případě závěrečného koncertu byl ovšem kostel téměř úplně plný, a i věkové složení posluchačstva bylo velmi pestré. Důvodem k velké účasti mohlo být také symbolické oslavení volby nového biskupa.
Přestože hlavním dílem byla Mascagniho Messa di Gloria, závěrečný koncert otevřela Rachmaninova skladba Vocalise. Jedná se o poslední ze 14 Romancí, op. 34 s doprovodem klavíru. V tomto případě ovšem sopranistčin zpěv doprovázel celý orchestr v instrumentaci vyhotovené samotným Rachmaninovem. Existuje nepřeberné množství jednotlivých instrumentací skladby od různých autorů, přičemž Rachmaninov vyhotovil ještě ryze orchestrální fakturu bez sólového hlasu. V případě verze se sólovým hlasem tvoří smyčcová sekce především harmonické pozadí a funguje jako opora zpěvního hlasu. Z hudební faktury občas vystupují i další orchestrální nástroje obohacující výslednou barvu, ale jemná ostinata smyčců představují převážnou část doprovodu. Provedení bylo skutečně příkladné, barevně vyvážené a celé směřovalo k jedinému vrcholu, ve kterém se kupilo největší množství energie, dramatu a napětí. Zpěvaččin výkon uměřeně osciloval mezi nezdobeným, rovným tónem a rozechvělým vibratem, a to vždy velmi citlivě vzhledem k aktuální náladě díla. Jednalo se o umírněný začátek před honosnou a podstatně hlučnější Mascagniho Messa di Gloria.
Mascagniho mše hovoří ke svým posluchačům učesaným, převážně homofonním, tonálním a líbivým hudebním jazykem. Autorovi se nedá upřít značná melodická invence a zřídka se vyskytující harmonicky odvážnější postupy, ovšem o polyfonii nebo modernistických postupech, které v době vzniku skladby byly ostatně teprve v plenkách, nemůže být vůbec řeč. Mše je tedy téměř předurčena se líbit širokému spektru posluchačů – hlasitá, homofonní, melodická, úderná a dramatická. Skladby tohoto typu mohou velmi dobře fungovat, pokud všechny složky tvoří organický celek s maximální přesností. Teprve pak nebude burácející forte orchestru impresionistická barevná skvrna, ale jednoznačná a konkrétní hudební linie. V případě závěrečného koncertu Podzimního festivalu duchovní hudby se ze strany Filharmonie Brno jednalo o solidní, ale nikoliv bezchybný výkon. Výsledný zvuk působil nebývale opatrně, nejistě, a dokonce nebyl ani vždy rytmicky bezchybný. Například úder činelů v závěru části Cum Sancto Spiritu, který zazněl v podstatě až na lehkou dobu, je jedním z těch větších přešlapů. Nejistý flažolet v závěru kadence pak jedním z těch menších. Mírně neohrabané bylo také zrychlení pohybu v části Qui tollis. Změny tempa obecně působily tělesu problémy, ale zde bude patrně na vině spíše dirigent Jaromír Michael Krygel, který ne vždy zřetelně komunikoval s orchestrem. Že je Filharmonie Brno schopna skutečně pozoruhodných výkonů mohou dosvědčit například koncerty z právě probíhajícího Moravského podzimu, kde orchestr předvedl skutečně precizní a kvalitní interpretaci podstatně náročnějších děl. Trochu se tak nabízí otázka, kolik přípravy skladbě orchestr skutečně věnoval, a zda spíše nestudoval náročná díla 20. století a s jistou blahosklonností neočekával, že takto tradiční dílo zvládne bez větších problémů. Ano, dílo odehráli, a ano, potlesk byl zasloužený, ačkoliv dlouhotrvající a ve stoje byl možná přece jen mírným nadhodnocením výsledného výkonu. Český filharmonický sbor Brno se představil kvalitně a až na mírně nejistý začátek vyzněl ve výsledku konzistentně. Sólisté zaslouží ocenění, a to v podstatě v celé své zvukové paletě, avšak ani oni se nevyhnuli nutnosti dolaďovat výsledný tón. Jiří Brückler mírně zakolísal v části Benedictus, ale situaci nakonec zvládl, jeho občas až příliš důrazné sykavky však částečně rušily. Tomáš Černý předvedl v podstatě bezchybný výkon.
Závěrečný koncert Podzimního festivalu duchovní hudby se určitě řadí mezi ty kvalitní. Výkon však stěží můžeme počítat za stoprocentní, a přestože líbivou Mascagniho skladbu publikum ocenilo mírou vrchovatou, našly se nedostatky, které u jinak excelentní Filharmonie Brno trochu zamrzí. Nejedná se z mé strany o pusté pedantství, neboť vím, že orchestr je schopen mnohých zázraků. Zde byl kvalitní.
