Hostem festivalu Euroart Praha bylo v úterý 24. 10. Bennewitzovo kvarteto, hostem Českého spolku pro komorní hudbu bylo o den později Hagenovo kvarteto. A oba programy byly lákavé i proto, že se v jedné skladbě shodovaly.
V zaplněném sále Martinů nabídlo Bennewitzovo kvarteto atraktivní program, který začínal Haydnovým kvartetem op. 54 č. 2 – jedním z kvartetů, který také nahráli na nedávno vydané desce pro Supraphon u příležitosti 25. výročí svého založení. Jejich podání bylo živé a zároveň stylové, v pomalé větě s občasnými názvuky maďarského folklóru. A ve čtvrté větě se zase originálně pracuje s tempovými kontrasty, byl to Haydn jako mistr zakladatel smyčcového kvartetu jakožto svébytné hudební formy. Zazněl v čistém klasicistním zvuku a dokonale propracovanými frázemi i vtipným nadhledem. Ten nechyběl ani úvodnímu slovu sekundisty Štěpána Ježka, který každé skladbě předcházel – a vždy shrnul to podstatné.
Následoval Smyčcový kvartet č. 1 Erwina Schulhoffa, který v sobě má širokou škálu inspirací od jazzu až po slovenský folklór. Provedení mělo energii, virtuozitu i mladistvou jiskru. Očekávaným vrcholem byl po pauze druhý Razumovský kvartet, tedy op. 59 č. 2 e moll Ludwiga van Beethovena. Bennewitzovo kvarteto zvolilo spíše pomalejší tempa, ale první věta byla doslova nabitá dynamickými kontrasty. V druhé větě, která je naopak rozezpívaná a citově vřelá, vynikla působivá houslová sóla v podání Jakuba Fišera. Pak přišla burleskně roztančená věta třetí a po ní strhující finále. Bylo to suverénní provedení, ve kterém se hráči přenesli přes technické obtíže a nabídli velkého Beethovena se vším všudy. Bylo to emotivní provedení s mnoha promyšlenými detaily, které s dalšími provedeními mohou ještě zrát.
Po nadšeném potlesku se kvarteto rozloučilo pomalou větou z Haydnova Kvartetu op. 33. Festival Euroart Praha zve pravidelně všechny české soubory a představuje zahraniční hosty, jeho dramaturgie dobře doplňuje Spolek pro komorní hudbu, zaměřený v posledních letech zejména na slavné zahraniční hudebníky.
Tak tomu bylo i ve středu 25. října, kdy ve Dvořákově síni Rudolfina hostovalo Hagenovo kvarteto. Sál byl solidně zaplněn, i když nebylo zcela vyprodáno. Na programu byl opět druhý Razumovský kvartet op. 59 č. 2 e moll a po přestávce pozdní Beethovenův Kvartet op. 130 B dur s Velkou fugou. Všichni členové Bennewitzova kvarteta tentokrát byli v publiku, protože jsou to jejich žáci, kteří studovali rok u sekundisty Reinera Schmidta.
Soubor už dnes tvoří starší pánové a dáma a jejich pojetí živelného Razumovského kvartetu bylo nápadně méně romantické a usazenější. Vynikla řada jemných detailů, ale zvuk nebyl všude ideálně homogenní. Bylo ovšem znát, že mají skladbu zažitou a přesně sledovali základní témata všech vět. Byl to jemnější klasicismus s občasnými kontrasty, nikoli strhující drama jako o den dříve.
Jednoznačným vrcholem koncertu ovšem byla druhá polovina. Společné souznění, promyšlenost a jemnost, kterou hagenovci předvedli v pozdním Beethovenovi, totiž brala dech. Dokonale vystižené kontrasty první věty, brilanci věty druhé, nádherně zpěvnou a mystickou Cavatinu páté věty… Byl to aristokratický zážitek, který okazoval, jak hluboce je soubor se skladbou identifikován. A navíc zbylo dost sil na závěrečnou Velkou fugu, kde Beethoven sevře do jedné hudební formy neuvěřitelné výrazové bohatství. Šlo o přeložený koncert z covidového období a k beethovenovskému výročí, a bylo to opravdu vzorové provedení, které bylo dobře u nás slyšet.
Nadšené Rudolfinum se dočkalo přídavku v podobě první věty z Ravelova smyčcového kvartetu.
