Sedmý koncert Hudebních podvečerů věnoval 19. dubna Český spolek pro komorní hudbu Kvartetu Martinů (Lubomír Havlák, Libor Kaňka, Zbyněk Paďourek, Jitka Vlašánková). V Sukově síni Rudolfina se s kvartetisty rozezněl i klavír Karla Košárka. O Kvartetu Martinů jsem psal již vícekrát, a mohu i po tomto koncertu jen zopakovat známou skutečnost – soubor je ve vrcholné formě a dlouhodobě patří mezi špičky kvartetní interpretace. Kvarteto Martinů má vlastní výrazný osobitý projev a vytříbenou zvukovou kulturu, a ke zdůraznění své individuality nepotřebuje žádné extrémní efekty. Soubor příkladně respektuje autorův zápis a dokonale tlumočí jeho myšlenku a záměr, nepřidává žádná zkreslující „vylepšení“, jak bývá dnes často módou.
Koncert umělci zahájili Smyčcovým kvartetem g moll op. 20 (Hob III:33) č. 3 Josepha Haydna (1732-1809). Všech šest tzv. „Sonnenquartette“ napsal Haydn ve službě knížete Esterházyho roku 1772 (název „Sluneční“ je odvozen z obrazu na titulní straně 2. vydání cyklu). Joseph Haydn je otcem klasického smyčcového kvarteta, které již nenese tvary barokní kompozice. Těchto šest kvartet již má Haydnem zavedenou čyřvětou formu a vyznačuje se také využíváním prvků kontrapunktické práce. V dokonalém provedení díla mne nejvíce zaujaly krásně navazující hlasy (Poco Adagio), dynamická šíře, dýchající fráze (Menuetto!), či zajímavá barva spiccatových šestnáctin a krásně znějící sólo primária v Allegro molto.
Petr Eben (1929-2007) patří mezi nejpřednější a nejoriginálnější české skladatele druhé poloviny 20. století. V posledních letech jeho dílo zní v koncertních sálech stále častěji. Smyčcový kvartet Labyrint světa a ráj srdce (Impetuoso – Andante – Con rigore.Moderato assai – Dramatico) je interpretačně i posluchačsky náročné dílo velké intelektuální a filosofické hloubky. Osvítit přesvědčivě v díle skryté poselství vyžaduje od interpreta nejen mistrovství, ale i pochopení a souznění. Skladba vznikla na popud Smetanova kvarteta, které jej premiérovalo roku 1981. Myslím však, že teprve v provedení Kvarteta Martinů se otevřela nejen technická brilance architektury díla, ale hlavně z ní výrazně vystoupila duše jeho výpovědi. Jsem přesvědčen, že v takovém provedení zaujme publikum na nejprestižnějších světových pódiích.
Dmitrij Šostakovič (1906-75) je jedním z nejuznávanějších a nejvýznamnějších představitelů hudby 20. století. Klavírní kvintet g moll op. 57 je kompozice ohromující i svými rozměry (Preludium: Lento-Poco piú mosso-Lento , Fuga: Adagio , Scherzo: Allegretto, Intermezzo: Lento , Finale. Allegretto). Toto dílo má všechny atributy nejúžasnějších a nejpůsobivějších Šostakovičových hudebních vizí. Ty až na vzácné výjimky nikdy nejsou prosty sarkastické ironie a bolesti, ale o to více jsou pak působivé záblesky naděje a něhy. Ty jsou zřetelné právě v tomto díle, jež vzniklo v obavách z rozhořívajícího se požáru světového konfliktu roku 1940. Téměř klasicistně vyvážená architektura díla svou účinností evokuje polyfonické mistrovství Bacha a duchovní monumentalitu Mahlera. Kvarteto Martinů našlo v Karlovi Košárkovi rovnocenného partnera i ve způsobu uchopení ducha díla. Pokud je možné přesvědčivější provedení, neumím si ho představit. S nadšeným publikem se umělci rozloučili elegantně odlehčeným přídavkem hitu Jaroslava Ježka Život je jen náhoda ve vtipné úpravě Jiřího Kabáta.
Sukova síň má po přestavbě nesrovnatelně lepší akustiku, která komornímu koncertu prospívá. Velmi příjemně mne překvapil i výrazně lepší a se smyčci kompatibilnější zvuk klavíru, i počal jsem se v duchu omlouvat mnou kritizovanému Faziolimu… byl to však Petrof. Quod bonum est tenete!
