Festival Věčná naděje nabídl na svém druhém koncertě v sobotu 24. 2. Bennewitzovo kvarteto ve vděčném repertoáru a skvělé kondici. Program v zaplněné Španělské synagoze tvořil Pavel Haas a Bedřich Smetana, mezi nimi pak skladba vítěze festivalové skladatelské soutěže.
V úvodním slovu vyzvedl moderátor Lukáš Hurník roli osobností v dějinách umění, která je jaksi větší než ve vědě: „Kdyby Edison nevynalezl žárovku, objevil by ji někdo jiný, ale Devátou symfonii mohl složit jen Beethoven. Můžeme se jen dohadovat, o co všechno jsme přišli, když život „Terezínských autorů“ byl tak krátký…“ Jak bylo patrné ze skladby Pavla Haase „Z Opičích hor“ – což je jiný název pro rodnou Vysočinu – o svůj charakteristický hlas tu přišla Morava. Způsob, kterým mladý autor zachází ve svém kvartetu s folklórem, je v něčem blízký Janáčkovi. Ale tam, kde je Janáček emotivnější, je Haas zase vtipnější a vynalézavější.
Bennewitzovo kvarteto tuto živelnou hravost skvěle vystihlo. První věta obsahovala jímavé romantické obrázky i plné harmonie, druhá věta vtipné nápěvky i krásný homogenní zvuk, třetí věta jemnou zpěvnost, která se postupně rozlévala do stále větší šíře. Závěrečná věta začala lehkou groteskou, která byla duchaplná i temperamentní, pořád bylo co poslouchat až do závěrečné jízdy.
Vítězem skladatelské soutěže, která byla zadána pro obor smyčcové kvarteto a měla volně souviset s tématikou festivalu, se stal Ari Dvořák, mladý brněnský skladatel narozený v roce 1997. Jeho skladba měla název Petrichor, což je řecké slovo pro vůni, která se dostaví, když kapky deště začnou dopadat na vyprahlou půdu. Stylově skladba jakoby přímo navázala na Haase, první věta svými pizzicaty mohla opravdu imitovat déšť, ale ve skladbě se stále více prosazovaly jemné melodické vlnky a lyrické plochy. Skladba se čtyřmi krátkými větami se velmi dobře poslouchala, měla v sobě něco nostalgického i něco z filmové hudby a působila jako imaginární obraz krajiny. Autor sklidil vřelý potlesk.
Vrcholem koncertu, který trval bez přestávky, byl Smetanův Smyčcový kvartet č. 1 e moll „Z mého života“. Velké dílo, které zní pravidelně i v letech, kdy Bedřich Smetana nemá výročí a Bennewitzovo kvarteto už má i velmi dobrou nahrávku. A tentokrát jsme slyšeli zralé a strhující provedení už od úvodního akordu a navazujícího violového sóla. První věta byla méně dramatická, ale dýchala plným zvukem a opravdu velkým romantismem, velké celky přinášely jednu vlnu emocí za druhou. Druhá věta byla tanečně vtipná i elegantní s napjatou pauzou při návratu prvního tématu a s výraznými lyrickými plochami. Třetí věta pak měla nosný zvuk a výrazný dramatický oblouk, nebyla to jen lyrická meditace, jak to vypadalo na začátku – melodie se nesla do velké šíře a plného zvuku, aby v závěrečném ztišení znovu získala na jímavosti. Čtvrtá věta se pak rozběhla v plném rozletu a přitom ne uspěchaně rychle, vysoký tón Smetanovy hluchoty do toho zasáhl dramaticky a přinesl koncentrovaný a intimní závěr, kdy každý tón byl výkřikem do ticha. Opravdu mimořádně zdařilé provedení. Stylový byl přídavek od Erwina Schulhoffa, část Alla Slovaka, folklór každým coulem z jeho prvního kvartetu. Dramaturgicky to byl dobře sestavený program, kterým Věčná naděje vstřícně promlouvá k posluchačům, jen tak dál.
