Premiéra skladby Concerto idillico pro tubu a orchestr skladatele a hudebního pedagoga Otomara Kvěcha zazněla na slavnostním koncertě ve Španělském sále Pražského hradu. Skladba byla uvedena o druhém adventním víkendu v sobotu 3. 12. v rámci koncertu, který pořádá Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR (SONS ČR). Koncert byl mimořádný hned několika aspekty: Kvěchovou premiérovanou skladbou na objednávku koncertu, nádhernými prostory Španělského sálu a i částečně nevidomými sólisty koncertu, kteří díla provedli. Účastníci koncertu měli příležitost vyslechnout si takto tubistu Jana Adamce, který vystoupil v Kvěchově koncertu a následně ruského klavíristu Alexeje P. Panova, který skvostně přehrál Mozartův Klavírní koncert c moll.
Otomar Kvěch (OK) je znám velmi osobitým kompozičním stylem, otevřeností a zároveň i velkou životní zkušeností, kterou se na veřejnosti profiluje. Neřekl bych, že OK je jenom ok, jeho hudba je podnětná a vychází z hlubokého nejen hudebního přesvědčení jakési zlaté střední kompoziční cesty. Třívětý koncert představil vnitřní charakteristiku skladatele. Co působí asi nejnápadněji, je obsazení koncertu, tedy tuba a orchestr. Tuba patří mezi nejhlubší žesťové nástroje a její zvuk, průrazný a někdy až temný, má dosti specifický charakter. V orchestrální hudbě se poprvé objevil až v 19. století a jako sólový nástroj byl dost dlouho opomíjen. Řekl bych, že teprve od 40. let 20. století zažívá tuba svůj první velký rozmach, díla pro ni napsali např. Paul Hindemith, L. Bernstein, H. Lachenmann, John Williams nebo Hartmut Schmidt. Nejaktuálnějším dílem je pak právě Kvěchův Koncert – Concerto Idillico. Je otázka, zda vše, co v tomto díle bylo slyšet, bylo čistě idylické. Částečně tak skladba určitě vyznívala, i když samozřejmě měla své napětí, a to ne malé. Určitou idylu představovalo ale i komorní obsazení orchestru Czech Virtuosi, složeného především z koncertních mistrů a sólistů dvou brněnských těles – Filharmonie a Janáčkovy opery.
V hudbě Otomara Kvěcha byla slyšet velká barevnost hudebního zvuku, spojená z hudby hráčů orchestru a důrazně a přitom přirozeně znějící tuby. Ve všech třech větách se objevovala samozřejmá souhra všech nástrojů a na co bych upozornil především, všudypřítomná tematicko-motivická práce. Skoro mi přišlo, jako kdyby se mnohé „avantgardní“ hudební proudy Darmstadtské školy a směry na ni navazující nekonaly a Kvěch mohl volně navazovat na klasické umění mimo hlavní skladatelskou linii Schönberg – Webern – Darmstadt.
Na skladbě bylo možné obdivovat, že se autor nevymezuje negativně vůči klasickým kompozičním technikám, které se po staletí utvářely a vyvíjely, a že přišel jen toto umění posouvat dál. Kvěch využívá svůj osobitý kompoziční styl, o jehož správnosti je přesvědčen, ale nechává se inspirovat starým i novým, ve vývoji své hudební řeči se nebrání pozorovat různé směry a nechat se jimi ovlivnit. Charakteristikou díla je tedy tematicko-motivická práce probíhající mezi jednotlivými hudebníky, melodie a její důležitost. To je něco, co v soudobé hudbě už často ztratilo svoji popularitu. V hudbě bylo také patrné důkladné studium skladatelů minulosti a podle mého názoru i jisté inspirativní zakotvení v hudebním impresionismu. Imprese klarinetu a dalších nástrojů a jejich chromatické motivy vyvolávaly mnohé hudební prchavé analogie.
Specifickým aspektem díla byl samozřejmě částečně nevidomý sólista, Jan Adamec, který se obdivuhodným způsobem představil jako hlavní protagonista Kvěchovy kompozice. Nádherný zážitek jen nepatrně kazily akustické podmínky sálu, které nicméně u komorního koncertu Kvěcha nezpůsobily žádné větší potíže, na rozdíl od jeho skladatelských kolegů L. van Beethovena a W. A. Mozarta, jejichž skladby celý sobotní koncert z obou stran rámovaly. Provedení Concerta idillica se setkalo s velkými ovacemi a velmi pozitivním přijetím publika, které jako z většiny laickou veřejnost dílo ohromilo a kterým otevřelo nové hudební obzory.
