K premiéře ve Státní opeře Praha
Jaké vlastně byly inscenace Carského ruského baletu 19. století, dnes nazývané klasickými? Po více než sto letech se odpověď na tuto otázku hledá obtížně. Pod souhrnný název „zlatý fond klasického baletního odkazu“ si každý z nás vkládá vlastní představy, a to podle svého naturelu a dosaženého všeobecného vzdělání v oblasti historie, literatury, hudby, výtvarného umění, divadla a tance. Činí tak nejen laici – diváci, ale i samotní baletní tvůrci – autoři jevištních realizací baletní klasiky.
Neobvyklý přístup k baletnímu odkazu projevuje mexický choreograf Javier Torres. Známé baletní tituly používá jako inspirační zdroje nových koncepcí a choreografické texty Mariuse Petipy jako stavební kameny vlastních kreací. Po své verzi Čajkovského Spící krasavice – Šípkové Růženky z roku 2012, Javier Torres uvedl na scéně Státní opery titul La Bayadère(v originále Bajadérka) choreografa a baletního mistra Carského baletu Mariuse Petipy s hudbou Ludwiga Minuse (premiéry 20. a 21. listopadu 2014) . Vytvořil taneční divadlo, které je odleskem velkolepé jevištní koncepce původní Bajadérky z Velkého kamenného divadla v roce 1877 a druhé autorské Petipovy verze baletu pro Mariinské divadlo v roce 1900.
Tvůrčí tým inscenátorů – scénografka Annukka Pykäläinen, kostýmní výtvarnice Erika Turunen a autor osvětlení Daniel Tesař – realizoval pro jeho odvážnou koncepci výtvarný rámec, rozzářený třpytem bohatých výšivek ze Swarovského bižuterie. Dirigent Václav Zahradník upravil Minkusovu hudební partituru, nastudování choreografických textů podle Mariuse Petipy provedla Ingrid Němečková, baletní mistryně Finské národní opery v Helsinkách.
Bajadéra poprvé na pražském jevišti
Široká baletní veřejnost zná Petipovu Bajadéru díky záznamům na videokazetách, DVD, You Tube a přímým přenosům baletních představení z moskevského Velkého divadla. Nová Torresova verze podněcuje ke srovnání se známými vzory.
Pamětníci znají scénu Království stínů z provedení v pražské Státní opeře, kde ji v roce 1974 představil s baletem Národního divadla ruský tanečník a pedagog Boris Bregvadze. Jeho pokračovatel, sólista baletu Národního divadla, pedagog a choreograf Jaroslav Slavický, inscenoval celou Bajadéru v Národním divadle v Brně roku 2003 a poté v obnoveném nastudování v roce 2013. La Bayadère se na pražskou scénu dostává se značným zpožděním, kdy už je inscenační a interpretační laťka nastavena velmi vysoko.
Javieru Torresovi posloužily jako odrazový můstek pro vlastní tvorbu dosavadní inscenace Petipova klasického baletu v produkci Vladimíra Ponomareva a Vachtanga Čabukianiho (Balet Mariinského divadla v Leningradě 1941), Jurije Grigoroviče (Balet Velkého divadla v Moskvě 1991), Rudolfa Nurejeva (Balet Pařížské opery 1992) a zejména Natalie Makarové (American Ballet Theatre v New Yorku 1980) a poté Royal Ballet London, Královský švédský balet ve Stockholmu, Balet Teatro La Scala v Miláně, Balet Teatro Colon v Buenos Aires, Ballet de Santiago, Australský balet v Sydney, Balet Teatro Municipal v Riu de Janeiro, Hamburský balet a Finský národní balet v Helsinkách.
Javier Torres důvěrně poznal inscenaci Natalie Makarové, v níž tančil během svého angažmá ve Finském národním baletu v Helsinkách. Svou netradiční inscenací vytvořil v opozici k dosavadní inscenační praxi, která v klasickém odkazu nejvíce cení formálně dokonaly čistý tanec, příběh považuje za záminku k tanci a tradiční pantomimická gesta klasického baletu za nemoderní.
Baletní příběh o milostném a společenském konfliktu čtyř hlavních postav – Velkého Brahmína, bajadéry Nikie, princezny Gamzatti a válečníka Solora – je inspirován staroindickým dramatem Šakuntalá od Kálidáse (5. století n.l.) a Šudrakovo hrou Hliněný vozíček (4. století n.l.). Javier Torres, ve snaze dílo aktualizovat, připojil vlastní výklad tradičního milostného trojúhelníku (dvě ženy, jeden muž), přidal do baletu dětské role a statické postavy matek Nikie a Solora. Rozšířil pantomimické scény, barvité charakterní tance škrtl nebo přesunul jinam a změnil význam jejich tvarosloví (například Tanec fakirů, přeskakujících posvátný oheň, a Indický lidový tanec s bubny spojil v jeden a přesunul do poslední scény v chrámu bohyně Kálí).
Z carského výpravného grand balletu s velkým počtem účinkujících (původně více než dvě stě) a nákladnou výpravou (malované dekorace, povozy, nosítka, kašírovaný tygr, pojízdný slon) zachoval ve své inscenaci několik nejzářivějších úryvků tradiční Petipovy choreografie. Jsou to zejména kompozičně propracované scény sboru a sólistů v obraze Království stínů, Grand Pas ď action, Tanec bajadér se šálami, ze sólových partií scéna Smrt Nikie a mužská variace Zlatý bůžek, kterou si pro sebe postavil v roce 1948 Nikolaj Zubkovskij.
Příznivci klasického baletu ocení La Bayadère jako orientální pohádku, intimní psychodrama a především příležitost k předvádění umění složitých enchainements baletní techniky. Struktura klasického baletu se sólovými variacemi, pas de deux a různě početnými skupinami a sbory dává příležitost četným sólistům a celému baletnímu souboru pro předvedení profesionálního mistrovství na nejvyšší příčce umělecké hierarchie.
Choreografické texty známých baletních čísel z doby Petipovy se tančí v původní verzi, předávané baletními umělci „z nohy na nohu“. Nejslavnější hvězdy baletního nebe v nich předvádějí své schopnosti na nejvyšší příčce umělecké dokonalosti. Baletní umělci Národního divadla výzvu klasického baletního odkazu přijali a zazářili v dokonalé formě. Jejich bezchybná interpretace je nejcennějším přínosem inscenace. Obě obsazení jsou rovnocenná, odlišují se podle naturelu interpretů a jejich fyzického vzhledu.
Nikola Márová v roli Nikie a Michal Štípa jako Solor ovládají své taneční party s graciézností klasického baletního stylu, s jasnými liniemi paží v adagiu a brilantní lehkostí ve skocích. Jejich partnerská souhra je dokonalá, muzikální a vyvolává pocit duchovního povznesení. Nikola Márová od svého prvního vstupu na scénu působí aurou velké baleríny, pro niž je baletní technika pouhým prostředkem pro výraz duše. Na vysoké laťce taneční interpretace zazářil Michal Štípa, když suverénně zatančil variace, které pro sebe postavil Vachtang Čabukiani a jimiž donedávna udivoval Igor Zelenský nebo Irek Muchamedov.
Nikie v podání Miho Ogimoto je bezpečná v taneční technice, křehká v tanečním výrazu a její paže vyvolávají představu melodických linií. Solor Karla Audyho ztělesňuje představu smělého válečníka. Technicky náročné party tančí suverénně, s přesvědčivým výrazem a povznášející euforií, jako by role byla ušita přímo pro jeho naturel. Se subtilní Miho Ogimoto tvoří ideální pár.
Rádžovu dceru princeznu Gamzatti tančí Rebecca King nebo Alina Nanu. Jejich role nevyžaduje tak širokou výrazovou škálu, jakou může uplatnit představitelka Nikie. Zato v rozsáhlém Grand Pas se Solorem (v této inscenaci ve scéně zásnub) jim choreografický part předpisuje rozsáhlý rejstřík klasického baletního tvarosloví včetně excelentních piruet a skoků. V Petipově původní verzi bylo Grand Pas zařazeno do posledního dějství baletu a svými nároky na vysoké umělecké mistrovství baleríny spělo k vyvrcholení inscenace.
Nelze zmínit všechny individuální výkony, nicméně připomenout musím efektní variaci Zlatého bůžka v provedení Ondřeje Vinkláta nebo Guida Sarna, která se stala součástí poválečné Bajadérky a pro svůj úspěch již inscenaci neopustila.
Postava Velkého Brahmína jako symbolu nekonečné boží moci (v hinduismu na nejvyšší příčce kastovní hierarchie) se v Torresově koncepci oprostila od velkých výrazových gest a také původního duchovního významu. Poslední scéna baletu s požárem chrámu bohyně Kálí je spíše prostředkem pro společnou cestu milenců na věčnost, než Pomstou bohů za porušení božího řádu na zemi.
Pozoruhodné osudy bajadéry
Odkaz ruské Bajadérky – La Bayadére – Bajadéry je věnován širokému okruhu kulturně vzdělaného obecenstva. Patří ctitelům klasického baletního odkazu 19. století a strukturované formy celovečerního grand balletu Mariuse Petipy. Může zaujmout znalce klasického indického dramatu prvního století, v němž mluvené slovo bylo spojeno s hudbou, tancem a zpěvem (Kálidása a Šúdraka), rovněž také milovníky výtvarného umění pro inspirační spojení Bajadérky s indickými miniaturami z doby Velkých Mughalů a vizemi Gustava Doré z Dantovy Božské komedie (Petipův nástup Stínů ve spirále podle sestupujících andělů z ráje).
Autor hudby Ludwig Minkus (Rakušan, po rodičích česko-polského původu) byl současníkem P.I.Čajkovského. V roce 1877, když spolu s Mariusem Petipou uvedl v Sankt Petersburgu Bajadérku, v Moskvě téhož roku P.I.Čajkovskij spolupracoval s Václavem Reisingrem (pozdějším šéfem baletu pražského Prozatímního a Národního divadla) na premiéře Labutího jezera. V Minkusově baletní partituře, stejně tak jako v Labutím jezeře, zaznívají leitmotivy jednajících postav, které je hudebně charakterizují v průběhu baletu.
Z původní symfonické koncepce a struktury Minkusovy baletní partitury zbylo torzo, neboť příběh byl podroben požadavkům sovětské ideologie ateismu. Poslední svatební dějství Pomsta bohů bylo škrtnuto, některé části Petipovy choreografie (včetně Grand Pas) přesunuty ze svatby do zásnub v druhém dějství, které nahradily hinduistickou náboženskou slavnost. V druhém dějství baletu se tudíž spojila slavnostní svatba Gamzatti a Solora z posledního dějství a výjev z indické náboženské slavnosti, kdy byla Nikie záměrně uštknuta hadem. Místo obrazu Pomsty bohů, v němž zločiny vládce a nejvyššího kněze byly potrestány bohy, celý balet završil milostný happy end šťastného setkání Nikie a Solora ve snové scéně Království stínů.
K takto zmatené Petipově dramaturgii, Natalia Makarova přidala vlastní obraz Pomsty bohů podle původního scénáře.
Originální verze Bajadérky Mariuse Petipy se na scéně Mariinského divadla objevila až v roce 2002, kdy balet rekonstruoval podle dobových dokumentů a původní baletní partitury z Divadelní knihovny v americkém Bostonu choreograf Sergej Vicharev. V jeho produkci zazářila vyvážená struktura původní dramaturgické koncepce a smysl příběhu.
K nové inscenaci baletu Národního divadla na scéně Státní opery Javier Torres připojil rozsáhlé programové prohlášení, v němž své dramaturgické a choreografické změny zdůvodňuje svým poznáním současné Indie a jejího duchovního světa, současnými náboženskými směry hinduismu, islámu, buddhismu a tantrismu.
Je nesporné, že Torresova inscenace podněcuje diváky k přemýšlení a vlastnímu studiu uměleckého odkazu minulosti.
Doporučuji k přečtení Kálidásovu hru Šakuntalá (do češtiny přeložil František Hrubín pod názvem Ztracený prsten, Světová četba SNKLU 1961) a Šůdrakův Hliněný vozíček – v originále Mrččhakatika (přeložili Ivo Fišer a Jaroslav Pokorný (Světová četba SNKLHU 1959). Srovnání s literárními zdroji baletního titulu La Bayadère může přispět k odhalení jeho duchovních hodnot.
