Tenorista Petr Nekoranec platí za velký příslib české opery. Přednosti i mantinely svého hlasu předvedl 14. června na koncertě v Dvořákově síni Rudolfina nazvaném Lahůdky bel canta. Nekoranec má za sebou dvouleté studium v Lindemannově programu pro mladé umělce, který organizuje Metropolitní opera, a dokonce se na jevišti slavné scény objevil v menší úloze v produkci Massenetovy Popelky, která byla odvysílána do světových kin. Od příští sezony pak nastupuje do Opery Stuttgart, patřící k předním německým scénám.
Na pražském koncertě ho na klavír doprovázel Vincenzo Scalera, spolupracovník řady významných pěvců. Nekorancovi je 26 let a k tomuto faktu je nutno velmi přihlížet. V opeře jde totiž stále o věk dětských střevíčků a výběr repertoáru je naprosto zásadní. Nekorancův hlas je jemný, štíhlý tenor, s nádechem sladkosti, flexibilní a schopný lehce stoupat do výšek, tedy teoreticky jistě předpoklad pro obor, který zosobňuje třeba Juan Diego Flórez.
V první půli Nekoranec zpíval převážně italské kanzonety z dílny Gioacchina Rossiniho, Franceska Paola Tostiho a Luigiho Denzy. Půvab těchto šarmantních maličkostí vystihl zcela přirozeně a vkusně. V tištěném programu první části večera byla ještě uvedena árie Dona Ottavia Dalla sua pace z Mozartova Dona Giovanniho, kterou však tenorista nakonec vynechal. Bylo by zajímavé vědět proč. Dramaturgii večera by to nenarušilo, koneckonců recitály jsou vždy více či méně směs. Člověk by si ale rád poslechl, jak Nekoranec zpívá nejen Dona Ottavia, ale třeba i Tamina nebo Mozartovy písně. Možná se mladičký pěvec chce od začátku profilovat po Flórezově vzoru jako interpret určitého stylu, ostatně ve Stuttgartu má hned ve své první sezoně zpívat tři hlavní tenorové role z oboru virtuozního bel canta, a to v Rossiniho operách Lazebník sevillský a Popelka a v Donizettiho Donu Pasqualovi.
Je fakt, že Flórez – zůstaneme-li u něj, už proto, že pražské publikum ho několikrát naživo slyšelo a koneckonců nadání Petra Nekorance i jeho ambice k tomuto srovnání opravňují – se k Mozartovi dostal až nedávno a jeho árie natočil na CD (mimochodem famózně). A je také fakt, že v Pesaru kdysi s Rossinim oslnil už jako 23 letý. Jenže ne všechno se dá mechanicky přenášet, na to je každé tělo a každý hlas a přirozeně i každý vývoj kariéry příliš individuální.
Když Nekoranec na koncertě zpíval árie Dona Ramira z Rossiniho Popelky a Tonia z Donizettiho Dcery pluku, nebyl problém v pohyblivosti či ve výškách, na něž publikum samozřejmě vždycky emocionálně reaguje. Spíš v tom, že to celé působilo jako jakési kapesní vydání bel canta. Jinak řečeno: zatímco Flórez nemá přírodní zvuk o nic moc silnější než Nekoranec, tak výsledný „umělý“ zvuk, technikou zkoncentrovaný a vyslaný jako laserový paprsek do hlediště, je při vší lehkosti mnohem nosnější a průraznější než u Nekorance. Pak i celkový přednes působí u Flóreze nesrovnatelně vitálněji a diferencovaněji.
Nekorancovi jakoby lépe „sedly do krku“ některé kousky francouzských autorů, které zařadil do druhé poloviny. Árie básníka Iopase z Berliozových Trójanů měla v jeho podání delikátně elegantní půvab. Vyloženě krásně, s introvertní vroucností a touhou zazpíval árii Nadira z Bizetových Lovců perel. Hit Au mont Ida z Offenbachovy Krásné Heleny byl hezkou korunkou francouzské části večera.
V přídavcích došlo kromě italských písní i na Vévodu z Verdiho Rigoletta, ale vložit do hlasu frivolnost a poživačnost zdaleka není tak snadné, jak se může zdát. Tak jako všichni začínající pěvci si i Nekoranec bude muset ujasnit, které lahůdky jsou pro něj ty pravé, neboli co chce zpívat teď, co později a co třeba ve 40 letech, kdy by se měl hlasově dostat na vrchol.
