Třetí koncert olomouckého festivalu soudobé hudby Opera Schrattenbach přinesl skladbu s nezvyklým názvem EUOUAE skladatele Víta Zouhara. Hudební produkci tematicky předcházel křest knihy Hudba na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha zdejší muzikoložky a někdejší Zouharovy žákyně Jany Spáčilové.
Sedmidílná kompozice EUOUAE je komorní vokalízou chvalozpěvů gregoriánského chorálu, kdy ze závěrečné doxologie „saeculorum Amen“ zaznívají pouze samohlásky. Padesátiminutová performance pro hlasy a laptopy byla provedena na svatomartinskou neděli 11. listopadu v Atriu jezuitského konviktu, v současnosti využívaném jako Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci.
Potemnělým atriem prostým rekvizit, a zpočátku i viditelných interpretů, se z vrchních pater snášely hlasy olomouckého pěveckého souboru Olio pod vedením sbormistryně Jany Synkové ve složení Lenka Uličná a Juliana Synková (soprány), Jana Synková (alt), Tobiáš Kučera (baryton) a Jan Juráň (bas). Ansámblu zaměřujícímu se na interpretaci duchovní hudby sekundovala laptopová laboratoř Katedry hudební výchovy UP: Gabriela Coufalová, Jaromír Synek a Vít Zouhar. Trojice v čele se samotným skladatelem do produkce vstupovala v elektronických intermezzech stopami složenými z pastorálních nahrávek křičícího ptactva, cvrčků, kravských zvonců a vokálních modelů uvozujících jednotlivé části cyklu. Tyto modely pak přebírali zpěváci, kteří daný motiv zpracovávali a rozšiřovali.
Umístění vokalistů do vyšších pater atria mimo dohled posluchačů mělo za následek pozoruhodný sónický efekt neurčitého zdroje slyšeného. Přítomnost interpretů zprvu prozrazoval pouze občasný odraz vržený na skleněný strop. Průběžný sestup zpěváků napříč třemi podlažími směrem k publiku s sebou přinesl zvukovou gradaci jinak celkem statického hudebního proudu. Je až s údivem, že skladba jedinečně využívající architektonické dispozice zdejšího prostoru byla ve skutečnosti původně vytvořena na míru Sněmovnímu sálu Arcibiskupského zámku v Kroměříži, v němž proběhla i její premiéra v červnu letošního roku.
Z hlediska kompoziční struktury jde o skladbu minimalistickou. Tvrdošíjně opakované fragmentární motivy byly postaveny především na jemné práci s dynamikou a co nejměkčím nasazování hlavových tónů. V průběhu dlouhých frází náročných na dech a udržení intonace se místy objevila drobná zaváhání či ne zcela synchronizované nástupy, což však celkový dojem nenarušilo. Koncept skladby si navíc vyžádal adekvátní přednes inklinující ke gregoriánskému stylu bez vibráta a forzírování. Je ale škoda, že skladatel v předepsaném basovém partu plně nevyužil hlubších rejstříků daného hlasu a nezapojil také více reálných nástrojů – výjimku tvořily kovové perkuse, na něž hráli sami vokalisté.
Nejpůsobivěji vyzněla závěrečná část Inclina aurem tuam, jež namísto pouhých samohlásek zhudebňovala úsek biblického žalmu 31. Chorální melodiku přednášenou altem a basem narušovaly ostatní hlasy sílící naléhavou výplní latinské výzvy „veni“ – přijď!
