Čtyřdenní listopadové turné proslulé kanadské skupiny dobových nástrojů Tafelmusik zahrnovalo několik evropských měst, jejichž jména kupodivu začínají vždy na „B“ (Basingstoke a Bristol v Anglii, a Bruggy v Belgii). Závěrečný koncert se konal 24. listopadu v Londýně v koncertním sále Milton Court, známým pro svou výbornou akustiku. Sólistkou na turné byla skvělá sopranistka Karina Gauvin; sympatická, temperamentní Kanaďanka je často označována za „královnu barokní hudby“.
Skupina Tafelmusik byla založena před 40 lety v Torontu a pod vedením legendární houslistky a dirigentky Jeanne Lamon (nar. 1949) se stala jednou z nejuznávanějších v oblasti historicky poučené interpretace. Tafelmusik pořádá pro diváky v Torontu každoročně přibližně 80 koncertů, ale na turné bývá častěji než kterýkoli jiný kanadský orchestr: během své existence účinkoval soubor ve více než 350 městech ve 32 zemích. Skupina nahrála řadu disků jak pro Sony, CBC Records a Analekta, tak pro vlastní label Tafelmusik Media, a jejich nahrávky získaly mnoho mezinárodních cen. Své zkušenosti a znalosti nyní sdílí soubor prostřednictvím vzdělávacích programů a iniciativ jako jsou Tafelmusik Baroque Summer a Winter Institutes.
Soubor má krásný zvuk: homogenní, uměřený a rafinovaný, ale také s patřičným „švihem“. Ten přináší do značné míry jeho současná, v dějinách skupiny pouze druhá, hudební ředitelka: italská houslistka Elisa Citterio. Ač nyní hraje pouze na barokní housle, v letech 2004 až 2017 byla členkou orchestru milánské La Scaly, kde hrála v operním repertoáru 18., 19. a 20. století na moderním nástroji. Zároveň však hrála v barokních souborech, a díky stálému úvazku v La Scale si mohla dovolit financovat i studium hry na barokní housle v Basileji. Její život byl tehdy velmi rušný, ale jak řekla v nedávném rozhovoru pro Planet Hugill, studium hry na barokní nástroj prospělo i její hře na moderní housle. Mezi dalšími orchestry, se kterými spolupracovala, často jako primistka, jsou například Europa Galante, Accademia Bizantina, La Risonanza a Il Giardino Armonico; spolupracovala na více než 35 nahrávkách (Bach, Corelli, Händel, Haydn, Monteverdi a Vivaldi). Tafelmusik ji angažoval v roce 2017; jak mi řekla v krátkém rozhovoru po londýnském koncertě výkonná ředitelka souboru Carol Kehoe, diváci v Torontu (oficiálním sídlu skupiny) „reagují na nový zvuk a ‚novou krev‘ velmi dobře“.
Většina členů souboru hraje vestoje, s vynikající cembalistkou Charlotte Nediger uprostřed antifonálních smyčců. Pod vedením Citterio kombinuje nyní Tafelmusik svůj původní, měkký „kanadský“ zvuk s novým, dramatickým zabarvením, rozmanitější dynamikou a většími kontrasty. Elisa Citterio pracuje se skupinou hlavně v létě, a byla již angažována na další tři roky.
Dramaturgii koncertu koncipovala Citterio tak, aby dosáhla dramatických kontrastů. Pod jejím inspirativním vedením vynikly v úvodním Händelově Concertu grossu B dur, op. 3 č. 2 živost první věty a robustnost finále, jež vyvážil v Largu lkavý hoboj (sólista John Abberger); ve Vivaldiho Sinfonii z opery Ottone in villa byly responsoriální pasáže houslistek (Elisa Citterio a Julia Wedman) strhující. První polovinu koncertu ukončilo dynamické provedení Vivaldiho krásného Koncertu C dur pro dva hoboje, RV 534 (sólisté John Abberger a Marco Cero), v němž orchestr skvěle uplatnil terasovou dynamiku.
Druhou polovinu koncertu začala skupina odvážně: Locatelliho vysoce emocionální Concerto Grosso Es dur, op. 8, č. 6 („Il pianto d’Arianna“) začíná téměř jako improvizace, ale brzy si uvědomíme, jaký důraz klade skladatel na změny v harmonii, než po následujícím energickém orchestrálním úvodu ohlásí monolog sólových houslí (dynamika někdy klesla snad až na pppp). Dramatická skladba, plná kontrastů, je v podstatě kantáta pro housle a orchestr – a Citterio (která ji označila za „kantátu bez zpěváka“, s houslistou jako protagonistou) evokovala veškerou její hloubku. Byl to právě Locatelliho koncert, který zahrála předsednictvu Tafelmusik po jejich pozvání na místo hudební ředitelky. Domnívala se již tehdy, že by bylo zajímavé mít koncert na programu a jak bylo vidět, jeho zařazení do evropského turné skutečně umožnilo střídat vokální a instrumentální skladby, ale stále udržovat dramatický aspekt programu.
Karina Gauvin zcela ovládla pódium v sedmi áriích (dvou Vivaldiho a pět Händelových), od delších až po závěrečnou krátkou, ale velmi působivou „Furie terribili“ z Händelova Rinalda. Její program byl v obou polovinách pečlivě naplánován a jednotlivé árie byly vybrány bez ohledu na to, z kterých konkrétních známých či neznámých oper obou skladatelů jsou; Citterio chtěla vyjádřit celou řadu emocí, od něžnosti až po hněv a zradu, a umožnit divákům uslyšet v průběhu koncertu čím dál tím silnější emoce a virtuozitu. V první árii, „V’adoro, pupille“ z Händelova Giulio Cesare, byla zpěvaččina intonace perfektní, a následující ornamentace dokonalá. Vivaldi byl v jejím podání na stejně vysoké úrovni jako Händel: ve výňatku z opery Farnace, jenž jí dal možnost předvést i pevný prsní rejstřík, byla radost slyšet také její dovedné trylky. Vrcholem první poloviny však byla árie „Amato ben“ z Vivaldiho Ercole su ‘l Termodonte, v nichž bylo dokonale zvládnuto unisono hlasu a houslí; jako sólistka zde zazářila i Elisa Citterio.
V druhé polovině jsme uslyšeli i dvě Händelovy krásné předehry (k Agrippině a Rinaldovi), v nichž Tafelmusik ukázal skvělou souhru. V „Non ho cor che per amarti“ z Händelovy Agrippiny se pak Karina Gauvin znovu blýskla vynikajícími trylky, a krásná byla i interakce s hoboji; v árii „Ah! mio cor“ (z Alciny) zaujala velkou hloubkou a sílou prožitku. Gauvin dosahuje skutečně pozoruhodných výsledků díky také obrovské pozornosti, již věnuje shodě hudby s textem. Přechod z prsního rejstříku do hlavových tónů byl ve všech áriích zcela hladký a posluchači žasli nad jejími dokonale posazenými výškami (v „Scherzo in mar“ z Händelova Lotaria!). Zpočátku se hlas nezdál příliš velký, ale celkový účinek byl zřejmě pečlivě naplánován, a v závěrečných áriích jej sopranistka ukázala v celém objemu a síle. Krátkou ale pozoruhodně dramatickou árii „Furie terribili“ z Händelova Rinalda zazpívala s velkým gustem; bylo to perfektní zakončení výjimečného koncertu.
Karině Gauvin je nyní něco přes padesát, a je očividně na vrcholu své kariéry. Již delší dobu však nezpívá jen barokní repertoár – věnuje se i hudbě skladatelů 20. a 21. století. Spolupracovala s dirigenty jako Michael Tilson Thomas, Michel Plasson, Yannick Nézet-Séguin, Bernard Labadie, Christophe Rousset, Sir Roger Norrington a Kent Nagano, ale její kariéra začala se slavným americkým barokním specialistou Alanem Curtisem, který ji považoval za ideální händelovský soprán. Natočila víc než 50 nahrávek, jež získaly řadu ocenění, včetně dvou nominací na Grammy (za nahrávky s Boston Early Music Orchestra). Její spolupráce s Tafelmusik sahá do samého začátku její kariéry, kdy skupina nahrála Händelovy árie a tance. Od té doby spolu pracovali intenzivně na mnoha projektech, včetně velmi uznávané nahrávky Händelova Mesiáše; a jak řekla publiku v Milton Courtu, byla velmi šťastná, že se ke skupině mohla v rámci turné vrátit.
Milton Court byl téměř vyprodán a diváci uspořádali souboru a sólistce zasloužené ovace; sopranistka nás posléze odměnila krásným přídavkem – dobře známou, dojemnou árií „Lascia ch’io pianga“, znovu z Rinalda. A k ovacím nedošlo jen v Londýně: v Basingstoke se souboru dostalo během téměř dvouhodinového koncertu pěti ovací vestoje.
Čeští diváci, prosím vezměte na vědomí: Tafelmusik plánuje během příštích 18 měsíců další turné po Evropě, do nějž by velmi rádi zařadili i Prahu. Máte se na co těšit!
