Letošní 16. ročník Třebíčského hudebního festivalu si za své motto zvolil slova: „Lux aeterna“ – ještě předtím, než však stejnojmenný program ve středu 12. října zazní v třebíčském kostele Proměnění Páně, zahájila festival v pátek 7. října v třebíčské zadní synagoze produkce oratoria brevis Legenda o svaté Ludmile z pera zpěváka a skladatele Jiřího Miroslava Procházky, který se zhostil i role vypravěče. Po jeho boku vystoupili sopranistka Kristýna Kůstková, altistka Lucie Karafiátová a tenorista Vincenc Ignác Novotný. Varhanní part interpretovala na pozitiv Daniela Valtová Kosinová. Před samotným oratoriem brevis však byly uvedeny také vybrané árie z díla Georga Friedricha Händela, ve kterých se jednotliví zpěváci mohli přestavit sólově.
Večer zahájila proslulá árie Almireny z opery Rinaldo Lascia ch’io pianga v interpretaci Kristýny Kůstkové. Zatímco mnohé zpěvačky se u Händelovy dost možná nejznámější árie snaží maximálně akcentovat její „plačtivý“ charakter, Kůstková zvolila mnohem střízlivější nastudování. Ne že by snad její výkon postrádal expresivitu a cit (to ani v nejmenším!), avšak na rozdíl od mnoha jiných sopranistek balancovala Kůstková umně na hraně hrdosti a bezmocného nářku. Výsledek tak byl sice možná méně patetický, ale za to zásadně bohatší v každém dalším ohledu. Kůstková po celou árii výtečně pracovala s výrazem i dynamikou, a přestože někdy volila ostřejší a více expresivní barvy hlasu, na slovech „la libertà“ se její interpretace vždy navrátila k pokojnému, ba až něžnému vyznění.
S neméně slavným recitativem Thus saith the Lord a árií But who may abide the day of His coming z oratoria Mesiáš vystoupil Jiří Miroslav Procházka. Již recitativo accompagnato (v Třebíči pochopitelně pouze s varhanním pozitivem) Thus saith the Lord klade na interpreta výrazné technické nároky – Händel zde dlouhými proudy šestnáctinových not zvukomalebně znázorňuje slovo „shake“ (třást), což vyžaduje od zpěváka nejen pevnou intonaci, ale i dramatický cit. Jiří Miroslav Procházka se recitativu zhostil s pochopením a třes v textu podpořil navíc na vybraných místech i mohutným vibratem. O to jemněji pak působila pokorná árie But who may abide the day of His coming. Zde Procházka zaujal především výtečnou prací s dynamickými oblouky a precizní artikulací u melodických běhů.
Sólového vystoupení se dočkala také altistka Lucie Karafiátová s árií Hamora Up the dreadful steep ascending z oratoria Jephtha. Zpěvačka postavila svoji interpretaci především na živé a bohaté práci s výrazem – radost, kterou Hamora cítí, když doufá, že jeho úspěch v boji mu zajistí sňatek s Iphis, dcerou titulní postavy, se Karafiátové podařilo ztvárnit s dechberoucím zanícením. To vše bylo podpořeno bezproblémově zvládnutou pěveckou technikou, skvělou deklamací a intonačně přesvědčivými koloraturami.
Posledním sólovým vystoupení se stalo Comfort ye, my people a Ev’ry valley shall be exalted z Mesiáše v provedení tenoristy Vincence Ignáce Novotného. Ačkoliv všechny árie byly povedené, interpretace Vincence Ignáce Novotného byla dle mého kvalitativním vyústěním první poloviny večera – výrazově pestrý, technicky vybroušený projev byl navíc podpořen perfektní dynamikou, a to nejen u delších frází, ale také na drobných koloraturách, které samy o sobě tvořily svébytné dynamické oblou(č)ky. Novotný zdůrazňoval sebemenší akcenty textu i melodie, a to vše s naprostou interpretační lehkostí.
Ohromnou pochvalu zaslouží také Daniela Valtová Kosinová, která se zhostila varhanního pozitivu – nejenže většina z árií klade na hudebníka nemalé nároky, ale současně od něj vyžaduje i výrazné pochopení měnících se afektů a s tím i jemných tempových změn. Valtová Kosinová byla zpěvákům výtečnou oporou a svojí hrou současně umocňovala a kontextualizovala jejich hudební projev. Přinejmenším částečný dík jí však patří také za druhou polovinu pátečního večera – právě na její popud totiž zkomponoval Jiří Miroslav Procházka své oratorium brevis Legenda o svaté Ludmile, které mělo svoji premiéru 19. září na cyklu tří benefičních koncertů Dědictví Levého Hradce v kostele sv. Klementa.
Procházkovo dílo začíná harmoniemi, které jsou plné tenzí pramenících z vedení jednotlivých hlasů. Tato harmonicko-kontrapunktická faktura vytváří polštář, na který po chvíli dopadá zpěv vypravěče (Jiří Miroslav Procházka) a následně i celého ansámblu. Nejenže úvodní sbor dodává důležitý hudební kontext samotné předehře, ale svým kontrapunktem z něj i do značné míry čerpá. Již od této úvodní části lze bez problémů poznat, že pro Procházku jsou sbory denním chlebem a že vedení hlasů rozumí nejen jako skladatel, ale především i jako interpret. Současně je zřejmé, že má zkušenosti nejen s tzv. starou hudbou, ale i se soudobou tvorbou, která mu umožnila sáhnout na vyhrocených místech k řezavým disonancím, které podpořily vyznění libreta. Vůbec by se dalo říci, že zvukomalebným postupům, které jdou ruku v ruce s textem, věnuje skladatele velkou pozornost, a objevují-li se v libretu výrazná dramatická či křehká místa, zvolil pro ně Procházka náležité hudební ztvárnění. Z nejsilnějších momentů díla pak lze rozhodně jmenovat samotné umučení sv. Ludmily, jejíž smrt je zpodobněna dlouhým souzvukem varhanního pozitivu, který Procházka ve vhodnou chvíli vypojil z elektřiny. Dlouze padající harmonii, kterou způsobily zastavené měchy lze jen stěží popsat slovy.
Zpěváci odvedli u nelehké skladby bezchybnou práci a dokázali se výrazově skvěle přizpůsobit libretu v jeho něžných, teskných, ryze duchovních, ale i drastických a násilných částech. Zde je třeba zmínit právě zpěvačky Kristýnu Kůstkovou (sv. Ludmila) a Lucii Karafiátovou (Drahomíra), jejichž sólové výstupy byly sice početně spíše skromné, avšak z hlediska intepretace intenzivní a přesvědčivé.
Zahájení Třebíčského hudebního festivalu bylo sice poměrně krátké – vydalo de facto na pouhou hodinu hudby – ale svým emočním záběrem daleko předčilo i mnohem delší večery. Současně lze ocenit dramaturgii, která představila nové dílo současného autora, a přitom poskytla i prostor pro virtuózní sólistická vystoupení. Nezbývá než dodat, že zítra (12. října) proběhne v kostele Proměnění Páně koncert, který dal název letošnímu ročníku festivalu a slibuje „vokální koncert plný naděje napříč staletím“ – inu, po takto vyčerpávajícím a citově vypjatém večeru přijde každá naděje vhod.
