Jednalo se o druhou návštěvu nestora polské hudby Krzysztofa Pendereckého v Ostravě v novém miléniu. Tentokrát se slavný skladatel postavil před Janáčkovu filharmonii v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. Ještě před tím však dal mistr prostor svému mladšímu krajanovi, asistentu a dirigentovi Macieji Tworkovi.
A mladý polský dirigent hozenou rukavici zachytil skutečně iniciativně. Jeho nastudování suity z opery Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka (jednalo se o úpravu Václava Talicha) bylo eruptivní i senzitivní, plné nevšedních detailů, ještě přesvědčivější bylo pojetí dirigenta v strhující energické výstavbě větších celků a jejich rytmických gradací. Provedení sklidilo skutečně velký úspěch a ukázalo, že i neznámé jméno u dirigentského pultíku může okouzlit znamenitým přehledem a charismatickým pojetím.
V následující skladbě se na pódiu sešli houslista a festivalový prezident Ivan Ženatý, violistka Kristina Fialová a dirigování převzal sám Penderecki. Jeho Koncert pro housle, violu a orchestr z roku 2012 je jednovětá, cca dvacetiminutová kompozice, která zrovnoprávňuje tři základní elementy: housle, violu a orchestr. Co mně osobně v díle chybělo, bylo jasnější vymezení zvolené strategie (jak v oblasti provedení, tak v samotné kompozici): chvíli se hudba tvářila jako nástupce avantgardní linie, jinde zase zdůraznila témbrové kvality. Cíl, vstřebat vše, co vzniklo, známá to strategie autora, se nezdála v tomto díle jako nanejvýš přesvědčivá a smysluplná.
Možná měl na jakémsi ležérně organizovaném nesouladu podíl trochu i sám mistr Penderecki, jehož dirigentský styl měl k srozumitelnému vedení přece jen trochu daleko a orchestr byl mírně řečeno vydán sobě samému. V tomto ohledu se sluší dodat, že Janáčkova filharmonie podala spolehlivý a srdnatý výkon. Podobný obdiv musím vyjádřit i oběma sólistům, Ženatý a Fialová však více zaujali v následujícím přídavku, který byl koncipován jako nečekaný dar k listopadovému jubileu skladatele. V Ciacconě pro housle a violu se blýsklo kompoziční mistrovství Pendereckého oslnivě a naplno. Sympatické, rytířské a oběma umělci dokonale naplněné gesto, které se opravdu povedlo.
Následující provedení Beethovenovy 7. symfonie A dur, op. 92 bylo důstojné, ovšem pocit „přehrávání“ bez nějaké spodnější vrstvy v tempu, témbru, agogice či tektonické výstavbě jednotlivých vět této „dionýské“ symfonie přetrval i nadále. Obdivoval jsem, že mistr Penderecki projevil úžasnou fyzickou kondici a partituru řídil vestoje bez známek sebemenší únavy. Ve čtyřiaosmdesáti letech to je jistě úctyhodné. Dá se říci, že se jednalo o soukromý rozhovor velkého mistra současnosti s velkým mistrem klasicistní epochy. Sama přítomnost Pendereckého vyvolala auru výjimečné události. Škoda jen, že nebyla podpořena také důraznější dirigentskou vizí a že nejsugestivnější dojem z koncertu ve mně osobně – kromě vzácné přítomnosti mistra Pendereckého – vyvolala vlastně první skladba večera.
