Osmý ročník festivalu Hudba v synagogách plzeňského regionu zavítal mezi 31. květnem a 13. září do Radnic, Flossu, Kasejovic, Plzně, Hartmanic a Kdyně. Letošním vrcholem pak byl 17. září recitál více než osmdesátileté houslové legendy Idy Haendel v plzeňské Velké synagoze. Při poslechu vervní, tónově stále ještě sugestivní hry jsem si uvědomil, jak přirozeně Haendel popírá životní cyklus, jakou je nádhernou hříčkou přírody. Svou roli legendy si nijak neulehčila a zvolila náročný program. Na Bachově Chaconně z Partity d moll jsem obdivoval její neomylný cit pro tektoniku a rád jsem ji odpustil ne vždy jistou pravou ruku a spíše vertikální než horizontální prezentaci polyfonní struktury. Beethovenova Sonáta G dur č. 8 op. 30 byla plná kontrolovaného romantického vzletu a kouzelných fines. Vrcholem byla rumunským folklorem tepající Sonáta č. 3 op. 25 Georga Enesca, hudba jejího srdce, kde mohla dát prostor pro rapsodičnost a vášeň, která byla pro její padesátiletou kariéru typická. Paradoxně hra paní Haendel byla životnější, jiskřivější a rytmicky pregnantnější než doprovod o několik generací mladšího klavíristy Mischy Dacice . Spontátní aplaus přiměl Idu Haendel, která přivezla do Plzně zvukově skvostné stradivárky z roku 1726, ke třem přídavkům. Nejprve to byl Nigun z cyklu Baal Shem od Ernsta Blocha, poté její úprava Čajkovského úryvku z Labutího jezera a nakonec 3. věta z Bachovy sólové Sonáty a moll .
