Pořadatelé koncertů při hostování slavných orchestrů rádi hovoří o světovosti a jedinečnosti. Jsou však světově proslulá tělesa skutečně světová? V Praze to můžeme zjišťovat hlavně díky dvěma festivalům – Pražskému jaru a Dvořákově Praze. Jakkoli nemám rád žebříčky, tak zahraniční média řadí mezi nejlepších dvacet orchestrů i Staatskapelle Dresden a London Symphony Orchestra. Obě tělesa byla lákadlem festivalu Dvořákova Praha. Jaká byla setkání s legendami v letními teplotami prostoupeném Rudolfinu?
Nad historií Staatskapelle Dresden se tají dech. Počátek spadá do 16. století a orchestr vedli a tvarovali například Karl Böhm, Rudolf Kempe, Franz Konwitschny, Herbert Blomstedt, Giuseppe Sinopoli, Fabio Luisi a od roku 2012 Christian Thielemann (v 60. letech krátce i Martin Turnovský). Orchestr je v Česku bohužel hodně vzácným hostem a pro jejich šéfdirigenta Christiana Thielemanna byl koncert 5. 9. v Praze dokonce premiérou! Dramaturgický slogan „Němci hráli Němce“ by však nebyl úplný, protože sólistou Beethovenova Houslového koncertu D dur byl dánsko-izraelský virtuos (a dirigent) Nikolaj Znaider. Pojetí pana Znaidera nevybočovalo z tradice, což bylo po mých předchozích zkušenostech (Zimmermann, Mutter) docela osvěžující. Bylo více romantické, než jsem slyšel relativně nedávno od Josefa Špačka a Romana Patočky, ale notový zápis naštěstí inovoval jen v detailech frázování, dynamiky a agogiky. Technicky dokonalé a přesné, ale kupodivu bez silných emocí a charismatu. Skvělé byly kadence a obecně hlavně třetí věta. Orchestr doprovázel, jak jinak, skvěle, nicméně barvy byly méně teplé a lahodné (hlavně co se to týkalo dechových nástrojů), než jaké jsem živě slyšel od České filharmonie, Vídeňské filharmonie nebo Londýnského symfonického orchestru. Mimořádný zážitek mi dopřál nástroj Nikolaje Znaidera. Housle Guarneriho del Gesù, které kdysi vlastnil Fritz Kreisler, patří mezi nemnoho nástrojů, u kterých mě napadne – kéž bych je mohl prozkoumat, kéž bych mohl rozeznít jejich struny!… Vizitkou orchestru byly Variace a fuga na Mozartovo téma Maxe Regera a především Enšpíglova šibalství Richarda Strausse. Byl to jistě výkon, jaký se vymyká běžné české praxi. Po čase jsem přestal vnímat dost originální styl dirigování pana Thielemanna, jenž by mohl někomu připomínat výpravčího, který je však účinný a pro hráče dozajista aktivační, a poddal se hudební kráse obou skladeb. V Regerovi byly přesně interpretovány změny nálad, vše bylo detailně promyšleno a zahráno (báječná fuga!). Strauss patří mezi díla, kterými se drážďanská kapela nejvíce proslavila (ostatně dirigent je považován za mistra interpretace Richarda Strausse). Byl doslova vymazlen… Je skvělé, že festival tento orchestr pozval, nicméně přesto mi to nepřekrylo jedinečný zážitek z hostování orchestru na Pražském jaru 2005 a Brahmsovu Druhou symfonii.
Londýnský symfonický orchestr je oproti Staatskapelle benjamínkem. Nicméně od jeho vzniku v roce 1904 jej vedly legendy jako třeba Antal Dorati, André Previn, Michael Tilson Thomas, Claudio Abbado (v roli hlavního hostujícího dirigenta) a sir Colin Davis. V Praze, kam LSO přijel v rámci turné, jej naštěstí dirigoval místo poněkud už životem unaveného Valerije Gergijeva hlavní hostující dirigent Gianandrea Noseda. Opět se ukázalo, jak může být mediální proslulost zrádná. Ač nepatří mezi hvězdy typu Daniela Barenboima, Christiana Thielemanna či Gustava Dudamela, důslednou přípravou a nadšením na pódiu strhl orchestr ke zcela mimořádnému výkonu, který dle mého mínění předčil jeho předchozí návštěvy Prahy. Doprovod Dvořákova Violoncellového koncertu h moll byl vzorový a jen málokdy jsem slyšel výkon stejné úrovně. Rachmaninovova Druhá symfonie e moll pak byla svým výsledkem z říše snů. Nevzpomínám si, že bych živě slyšel ve všech aspektech stejně dokonalé provedení.
Když na chvíli pominu výkon orchestru, večer měl tři zvláštnosti. První bylo užití speciálních zvukových zástěn, které pro zlepšení zvuku Londýňané na pódiu instalovali před žestě a bicí. Druhou bylo na doporučení vedení festivalu spojení s cellistou Jiřím Bártou. (Třetí je ze světa bulváru. Koncert navštívila řada známých tváří, přičemž tou „nejcelebritovatější“ byl zpěvák Karel Gott.) Obecně by se dal výkon pana Bárty popsat takto: v úvodu razantní, později mocně kantabilní, v tempech hodně kontrastní, přičemž pomalá tempa první a druhé věty byla na hraně únosnosti, možná i smysluplnosti (v rámci koncepce však uvěřitelné), totálně soustředěný, hluboce emocionální – bezpochyby jeden z jeho nejlepších výkonů, jehož jsem byl svědkem. (Menším problémem byl občasný jemný nesoulad v souhře mezi sólistou a orchestrem.) Jiří Bárta patří mezi typy umělců, kteří jsou schopni stálého vývoje, jehož naštěstí nelze včlenit do nějaké škatulky. Modelově lze jeho pojetí přirovnat k provedení Dvořákova Houslového koncertu a moll Anne-Sophií Mutter v loňské sezoně České filharmonie – hodně provokativní a imaginativní. Slyšel jsem toto dílo zahrát sice technicky a tónově lépe (Weilerstein, Gabetta, Isserlis, Yo-Yo Ma, Mørk…), ale jeho interpretace mě silně zaujala a nenechala chladného. Ostatně pan Bárta je vždy svůj, a to z něho činí výjimečnou Osobnost české hudby! (Bohužel špatnou vizitkou části festivalového publika byly mimořádně rušivé výrony potlesku mezi větami.)
Zmínil jsem Rachmaninova. Maximálně angažovaná hra London Symphony přemohla kompoziční otazníky a upovídanost symfonie, což se týká hlavně první věty. V Adagiu jsem žasl nad zpěvem smyčců, ve finálním vivace nad dech beroucí virtuozitou. Nelze opomenout klad všech špičkových orchestrů – propracovanost detailů a jednotně dýchající fráze… Okřídlené úsloví, že kvalitu orchestru signalizuje kvalita koncertního mistra, platilo i v tomto případě. Carmine Lauri (v London Symphony je „pouze“ co-leader!), jenž v Praze seděl na první židli, byl velmi aktivní, inspiroval a jeho sóla byla tónově mimořádná. (V Dvořákovi dokonce v souzpěvu v třetí větě sólistu zastínil.) Sympatickou drobností bylo na konci vyjádření úcty publiku otočením celého orchestru k varhanní empoře…
Oba orchestry v Praze potvrdily, že do světové elity patří, nicméně přece jen vyšší známku bych dal britskému orchestru. Doufejme, že při příští návštěvě Londýnského symfonického orchestru v Praze bude stát na dirigentské podestě sir Simon Rattle, jenž se ujme vedení po odchodu z Berlína na podzim příštího roku.
