Pražské Národní divadlo má zvláštní personální politiku. Dvě premiéry, dvě představitelky Panny Rózy, obě střely mimo. Na jevišti Jana Kurucová, renomovaná pěvkyně dlouhodobě angažovaná v Německu (Berlín, Hamburk), role jí nesedí, její hlas zní tlumeně, polknutě, matně, bezbarvě. Je pro ni zjevně obtížné popasovat se s typicky smetanovskou kantilénou. Při druhé premiéře ji střídá Lucie Hilscherová, její pěvecký výkon je znělejší, ale vytvořit přesvědčivou postavu se jí nedaří. Zato z hlediště se na ně dívá členka sólistického souboru Národního divadla Kateřina Jalovcová, a že je to Panna Róza par excellence, již vyzkoušeno na místních prknech! Nerozumím…
Obsazení Víta – Aleš Briscein a Petr Nekoranec. Sláva, pan Briscein opravdu krásně smetanovsky zpívá – ale jeho (přesněji řečeno: jejich) groteskní kostým a červené tvářičky, poštovní trubka v rozkroku… Věru komická figurka, ten Vít. Za to už ovšem nemůže personální politika ND, takže to nechme zatím stranou. Na druhé premiéře pan Nekoranec ověnčený mezinárodními úspěchy, ale jako Vítek v Tajemství téměř nepoužitelný. Jeho hlas zní staře a málo zněle, Smetanova hudební dikce jde nějak mimo něj, frázování ho míjí. Na jevišti máme také dva epizodní Skřivánky, Martina Šrejmu a Josefa Moravce. Oba by jistě mohli zpívat i part Vítka, ovšem příležitost získat výraznější roli dostávají spíš v jiných divadlech naší zemičky. Ale co je mi po personální politice jakéhokoli divadla, že!? Už je to uděláno, už je to hotovo.
Režisér Ondřej Havelka má speciální smysl pro humor a je velmi muzikální, tak se dalo očekávat, že ke dvoustému výročí Smetanova narození jeho operu oživí. Oživil. Už při předehře. Odehrává se za tou krásně vymyšlenou průhlednou Hynaisovou oponou opravdu ledacos. Tedy my je vidíme, ale oni to jakože neví. Chystají se na produkci každý podle svého. Mnoho a mnoho banálních miniskečů z příprav inscenace, hudební podoba předehry divákům uniká, není důležitá, je to jen jakási téměř nepotřebná scénická hudba. A už se opona zvedá a čeká nás ještě hodně všelijakých vtípků. Zábavná parodie.
Konšel Kalina v podání basbarytonisty Adama Plachetky i barytonisty Svatopluka Sema by mohl být králem jeviště, oba jsou excelentními smetanovskými pěvci, ale pozor. Údajně měla být tato inscenace návratem k podobě, v níž ji viděl sám mistr Smetana, který je na jevišti osobně přítomen i s autorkou libreta Eliškou Krásnohorskou. Inu scénografie by tomu odpovídala, malované kulisy jsou půvabné, kostýmy rozmanité, nechybí ani krojové prvky včetně holubiček na hlavách některých žen – například Panny Rózy. Sbor stojí na jevišti, občas jednotně gestikuluje, jindy reaguje jako souhrn individualit. Spousta drobných záměrných trapasů, narážení do kulis, pády na zem, groteska. Co to má společného s inscenační optikou konce 19. století? Děláme si z ní jen srandu. Část obecenstva je viditelně pobavena, část ne. Mladá dvojice – Kalinova dcera Blaženka a Malinův syn Vít tu mají být, nejen pohybově, nadlehčení až karikovaní. Dvojice Markéta Klaudová a Petr Nekoranec to při druhé premiéře dodržují až popisně, Jana Sibera a Aleš Briscein decentněji. Blaženky jsou půvabné, Jana Sibera si drží svou smetanovskou zpěvnost i mladistvou něhu, Markéta Klaudová víc investuje do hrané naivity. Vít a další osoby na jevišti musí mít na tvářičkách namalovaná veselá červená kolečka. Jak už to bývá, to všeobecně nařízené líčení není důsledné, každý je pojímá po svém, snad i naštěstí. Pan režisér se rozhodl, že k naivnímu libretu patří naivní inscenace. Z hlediště vane rádoby téměř ochotnický styl interpretace, který převálcuje všechno. A tak je i snaha o smetanovský hudební projev téměř něco navíc. Adam Plachetka ponechává Kalinovi určitou důstojnost, Svatopluk Sem poslušně, tak jak to pan režisér žádá, víc kašpárkuje.
Jenomže v té opeře jsou, jak už to u Smetany bývá, dvě kontrastní roviny. Něžná komediálnost a stupňující se citová hloubka příběhu a hudby. Jak to režisér Ondřej Havelka propojí, když ctí mistra Smetanu a libretistku Elišku Krásnohorskou pokládá za méněcennou? Ve druhém jednání je taková jímavá muzika. Milostný duet Blaženky a Víta proložený zpěvem ženského sboru, procesí, které prochází lesem nedaleko. Jak na to, aby bylo stále veselo a naivno? Po dojemném duetu odhodí Blaženka žertovně svůj věneček stranou a hupsnou s Vítkem za skalisko. Procesí, dámský sbor, na ně vidí a jedna z šokovaných dívek pohoršením omdlí. Legrace musí bejt.
Ale vždyť Panna Róza musí mít PROČ říct o Blažence a Vítkovi krásně archaicky: „Tak plane láska pravá, je odvážlivá žhavá a celému se světu v odpor staví!“ Není škoda nechat tyto momenty jen tak odplynout jenom proto, abychom nezkazili srandy kopec? Prolínání milostného duetu s dojemně nábožnou muzikou je jedním z řady krásných míst Smetanova Tajemství (díky, pane dirigente Košlere!).
No ale Smetanova hudba tu přece jako hlubina bezpečnosti zůstává! Jenomže jako by dirigent Robert Jindra šil hudební podobu Tajemství horkou jehlou. Nedá se říct, že by souhra orchestru, sboru a občas i sólistů šlapala jako hodinky. Vycizelování ansámblů ani snaha vypracovat detaily tu opravdu nehrozí, hudba zní jen tak jakoby mimoděk, někdy i hodně nahlas. Že by se dirigent přizpůsobil režijní koncepci Ondřeje Havelky? No, měli by být jednotni! Představení probíhá tak, že když tam něco není přesné, vlastně tím lépe. Dokonce využijeme i žertovnou „palmu“ (trapnou pauzu) v souhře jeviště s orchestřištěm. Někteří sólisté se domlouvají s paní nápovědkou, jakože roli neumí, Kalina předstírá, že krade zlato z portálu ND (Národ sobě!), zmínku o fráteru Barnabášovi doprovází blesk a hrom, Blaženka… Ať žije zábava!
A nejlepší nakonec. Přidaná postava Bedřicha Smetany se začne zvedat nad ostatní přítomné a spočine jako stojící socha na hranatém „žulovém“ podstavci s velkým nápisem V HUDBĚ ŽIVOT ČECHŮ. Hurá.
A tak náš mistr Smetana znovu zkameněl. Legrace musí bejt… Nevylili jsme náhodou (jenom tak trošku) vaničku i s dítětem, a to na oslavu dvoustého výročí mistrova narození?
Bedřich Smetana Tajemství, premiéry 24. a 26. května 2024 v historické budově Národního divadla.
Hudební nastudování, dirigent: Robert Jindra
Režie: Ondřej Havelka
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Barbora Maleninská
Choreografie: Jana Hanušová
Sbormistr: Lukáš Kozubík
Dramaturgie: Beno Blachut ml.,
Malina: František Zahradníček, Zdeněk Plech
Kalina: Adam Plachetka, Svatopluk Sem
Panna Róza: Jana Kurucová, Lucie Hilscherová
Blaženka: Jana Sibera, Markéta Klaudová
Vít: Aleš Briscein, Petr Nekoranec
Bonifác: Jan Martiník, Pavel Švingr
Skřivánek: Martin Šrejma, Josef Moravec
Mistr zednický: Jiří Hájek, Csaba Kotlár
Hospodská: Tamara Morozová, Maria Kobielska
Jirka: Daniel Matoušek, Petr Levíček
Duch frátera Barnabáše: Miloš Horák, Jiří Sulženko
Dudák: David Mikula, Michal Soukup
Eliška Krásnohorská: Lucie Mohr, Alexandra Aldunina
Bedřich Smetana: Beno Blachut ml.
