V záplavě dosavadních beethovenovských koncertů po celé Evropě se uskutečnilo v únoru důležité mozartovské turné. Proslulý norský pianista Leif Ove Andsnes, umělecký partner Mahlerova komorního orchestru, vystoupil se třemi členy orchestru (Matthew Truscott – housle, Joel Hunter – viola a Frank-Michael Guthmann – cello) ve výběru z Mozartových komorních skladeb nejprve v lázeňském středisku Schloss Elmau (v bavorských Alpách, 100 km od Mnichova), a dále v Eindhovenu, Antverpách, Londýně a Brémách.
Andsnesovo první veřejné vystoupení s MCO v Evropě byl třídenní cyklus všech Beethovenových klavírních koncertů na BBC Proms v roce 2015, v rámci jejich spolupráce na cyklu „Beethoven Journey“ (2013–2015). Letošní mozartovské koncerty jsou součástí čtyřletého partnerství pod názvem „Mozart Momentum 1785/1786“. Během tohoto projektu zkoumají Andsnes a MCO do hloubky dvě z nejtvořivějších let ve skladatelově životě; hrají jak komorní a orchestrální skladby, tak klavírní koncerty. Katalyzátorem projektu je skladatelův klavírní koncert č. 20; toto klíčové dílo z roku 1785 zcela změnilo vztah mezi sólistou a orchestrem, a dialog a interakce mezi klavírem a orchestrem odráží i vlastní přístup MCO k hudbě. Turné se mělo původně konat loni v květnu, avšak v první polovině roku 2019 postihl Andsnese bohužel nejdříve problém s loktem, a posléze i zápal plic. Kvůli nemoci musel proto ke svému velkému zklamání zrušit koncerty s MCO ve Frankfurtu a v Berlíně, jež měly turné zahájit; nakonec na nich zaskakoval Lars Vogt. Letošní turné je tedy skutečným zahájením Andsnesova projektu.
Krásný koncert v londýnské síni Wigmore Hall 20. února rámovaly dva klavírní kvartety (č. 1, K. 478 a č. 2, K. 493); první polovinu ukončilo klavírní trio č. 3, K. 502, a druhá půlka koncertu začala jedinou sólovou skladbou večera, podivuhodnou Fantazií K. 475. Všechny skladby byly z významných let 1785 a 1786. Byl to snad Mozart viděný prismatem severského světla Andsnesova rodného Norska? Ne zcela: k jasnosti a průraznosti jeho přednesu a křišťálově čisté artikulaci přispěli klavíristovi spoluhráči především vřelým tónem, a skvělá souhra souboru přinesla posluchačům skutečné potěšení z rozhovorů mezi jednotlivými nástroji.
V g moll – tónině Mozartova prvního klavírního kvartetu – napsal skladatel hned několik významných skladeb, jež působí neomylnou hloubkou výrazu: smyčcový kvartet K. 516, Symfonii č. 40 a árii Paminy z druhého dějství Kouzelné flétny (‚Ach ich fuhl’s‘). Intenzita a drama klavírního kvartetu č. 1 byly mezi jinými kvartety dobového repertoáru jistě překvapující, nicméně skladba nepostrádá eleganci, ba jistou uhlazenost. V úvodním Allegru připomínal skladatelův zvukový svět spíš kratší klavírní koncert, v jehož rámci tvořili houslista, violista a cellista miniaturní, ale výmluvný smyčcový orchestr. Možná, že v Andsnesově hře nebyla vždy právě přemíra lyricismu, zejména v nádherném Andante. A zvuk klavíru se zdál ve vyšším rejstříku poněkud nadměrný, jakmile dynamika překročila mezzoforte; tehdy byl proto klavírní part o něco důraznější, než by snad měl být. Viníkem byl ale patrně sám nástroj – některá koncertní křídla mají v horním rejstříku drsnější zvuk. V závěrečném Rondu však vykouzlili Andsnes a přátelé ve složitě prokomponovaných melodiích velkou pastvu pro uši.
Trio b moll je ve skladatelově tvorbě souběžné s „Pražskou“ symfonií a klavírním koncertem C dur, K. 503; Hunterova viola zde ustoupila poněkud do pozadí, a ostatní hráči se spojili v nápaditém rozhovoru ve třech. V Allegru zazářil houslista v sólových partiích, a v druhé větě, Larghettu, uplatnil Andsnes širokou škálu barev. V závěrečném Allegrettu pak upoutala zpěvnost a graciéznost jak v klavíru, tak ve smyčcích.
Nejsilnější dojem z koncertu však vyvolala (po přestávce) jediná sólová klavírní skladba, kterou si všestranný norský umělec v programu vyhradil – Fantasie c moll, K. 475. V přísné, ale i vášnivé Fantasii se zdá, že se zde již blýská na jiné časy: v Andsnesově podání připomínaly Mozartovy obnažené úvodní oktávy, zlověstné napětí vzbuzené snížením septimy, a neustálé znepokojující střídání tónin budoucí Beethovenovy sonáty. Po formální, ba ztuhlé eleganci prvního kvarteta se Andsnes se v tematicky nabitém Allegru druhého kvartetu uvolnil; upoutala zde znovu i pevná, ale zároveň delikátní souhra. V občas melancholickém Larghettu měl ansámbl širší dynamický záběr, a větší ohebnost, pokud se týká celkového zvuku a tempa byla zjevná i v dramatickém finále (Allegretto), v němž měl znovu prim klavír.
Překvapení přinesl i přídavek: čtyři přátelé provedli další dílo z roku 1785, pomalou větu z klavírního kvartetu C dur patnáctiletého Beethovena. I tato skladba mladičkého skladatele již předvídá budoucnost.
Cyklus „Mozart Momentum 1785/1786“ měl pokračovat dále s celým Mahlerovým komorním orchestrem květnovými koncerty v Rijece, Perugii, Antverpách a Neumarktu a vyvrcholit měl dvěma večery na Pražském jaru (26. a 27. května). Zda se na nich potkáme, se teprve uvidí.
