V sobotu 5. listopadu 2022 zahájil svůj desátý ročník Klavírní festival Rudolfa Firkušného. Ve vyprodané Dvořákově síni Rudolfina vystoupil Leif Ove Andsnes, jeden z nejvýznamnějších a nejžádanějších současných pianistů. Skromný sympatický umělec byl v roce 2013 uveden do Síně slávy časopisu Gramophone, je mj. držitelem sedmi cen Gramophone (tu poslední získal v letošním roce) a jedenáctkrát byl nominován na Grammy Award. V pomyslném žebříčku nejlepších světových klavíristů by se určitě umístil v první desítce. Pro tuzemské posluchače je tento norský umělec o to zajímavější, že má vřelý vztah k české hudbě. Sympatie budí i jeho občanské postoje, o nichž se můžeme dočíst v Andsnesově osobním komentáři k festivalovému programu, který je otištěný v programové brožuře.
Pianista své festivalové vystoupení pečlivě promýšlel. První tři čísla pojal dokonce jako jeden celek – hrál je attacca. Svůj recitál otevřel skladbou nazvanou Lamento od ruského skladatele Alexandra Vustina. Autora k ní inspiroval zážitek z pohřbu jeho přítele, kam přilétl pták, který zpíval po celou dobu pohřebního obřadu. Zvláštní, poměrné krátká kompozice (původně určená pro flétnu a kytaru) plyne ve dvou zvukových vrstvách: v pravé ruce zní stylizovaný ptačí zpěv, v levé ruce poklidný doprovod, který může připomínat pomalé kroky nebo třeba také jednoduchou ukolébavku. Sugestivní skladbu hrál Andsnes velmi koncentrovaně a zjevně ji vnímal jako prolog k následující závažné Janáčkově Sonátě „Z ulice 1. X. 1905“, jejíž druhá věta je opět připomínkou smrti.
Andsnes má Janáčkovu Sonátu dokonale „zažitou“ (Janáčkovy klavírní skladby měl na repertoáru už jako student a v jednadvaceti letech vydal u Virgin Classics jejich nahrávku). Hrál tuto skladbu tak, jako by Janáčkova hudba byla součástí jeho osobnosti – vše bylo naprosto přesvědčivé a téměř „samozřejmé“, jako by se tato skladba ani nedala hrát jinak. Obě věty byly pevně a zřetelně vystavěné a celá skladba měla neuvěřitelný tah. Umělec navíc odkryl v Sonátě řadu překvapivých detailů, kterých jsem si nikdy předtím nepovšiml. Jeho práce s tichem a především pak odvážná a nápaditá pedalizace by si zasloužily samostatnou studii.
Na Janáčkovu Sonátu navázala – opět bez přerušení – třetí skladba večera: Bagatela op. 1/3 soudobého ukrajinského autora Valentyna Sylvestrova. Andsnes ji pojal jako smířlivý epilog k dramatické Janáčkově Sonátě. Svou klidně plynoucí „nekončící“ melodií připomíná tato Sylvestrovova Bagatela nejspíš relaxační hudbu a pianista v ní mohl dokonale uplatnit svůj měkký zpěvný tón i bezkonkurenční pianissima.
Poslední číslem před přestávkou byla Beethovenova Sonáta č. 8 c moll op. 13. V rychlých větách, jež hrál Andsnes ve značně svižných tempech, jsme mohli obdivovat pianistovu skvělou prstovou techniku, cit pro velkou architekturu i smysl pro drobnokresbu, z překrásně vyzpívané volné věty dýchal klid málem až nadzemský.
Celou druhou polovinu večera věnoval Andsnes kompletnímu provedení proslulého, leč téměř nehraného cyklu Poetické nálady op. 85 Antonína Dvořáka. I toto dílo má umělec dokonale „zažité“. Uvádí ho na svých recitálech po celém světě a v říjnu letošního roku dokonce vydal Poetické nálady u labelu Sony Classical na CD. Cyklus má třináct náladově odlišných částí, které se často hrají samostatně. Jako celek se Poetické nálady uvádějí málokdy – jejich kompletní provedení trvá totiž skoro hodinu.
Tiché akordy v prvních taktech úvodní skladby Noční cesta hrál Andsnes tak, jako by se před námi otevíral nějaký pohádkový svět. Jeden za druhým se pak před námi odvíjely kouzelné příběhy, zjevovaly se krásné obrazy plné nevídaných barev a rozeznívaly se nádherné melodie. Andsnes má úžasný cit pro melodii, umí ji svými neskutečně senzitivními prsty měkce vyzpívat, velmi jemně profilovat a bezpečně vystavět, což jsme mohli ocenit především v lyrických číslech cyklu (Jarní, Vzpomínání, Serenáda). Překrásné, téměř až impresionisticky probarvené byly tajemné obrazy Noční cesta a Na starém hradě. Populární Rej skřítků proletěl lehce a v závratném tempu, ze skladeb Žertem a Na táčkách doslova vyzařovala dobrá pohoda a ve skladbě Na Svaté Hoře zněly velkolepě varhany. Přímo fascinující pak byla dlouhá decrescendová pasáž repetovaných tónů v závěru této skladby, kterou Andsnes stáhl do tak neuvěřitelného pianissima, že se až dotkl hranice ticha. Čtyři skladby Poetických nálad – Selskou baladu, Furianta, Bakchanale a U mohyly – jsem, přiznávám, vždycky považoval za méně zajímavé než ostatní. Moc jsem jim křivdil: v Andsnesově podání byly strhující. Pianista je hrál s obrovskou fantazií a s dechberoucí virtuozitou, přičemž ze Selské balady a Bakchanale vytvořil dva naprosto logické vrcholy celého cyklu.
Celý Andsnesův recitál měl punc výjimečnosti a posluchači odměnili umělce potleskem vstoje. Pianista pak přidal ještě dvě skladby: nejprve pozoruhodnou kompozici norského skladatele Haralda Sæveruda, nazvanou Kjempeviseslåtten (Balada vzpoury). Skladba inspirovaná norskou lidovou hudbou pochází z roku 1943 a je kompozičně pojatá jako jedno dlouhé gradující crescendo. Své festivalové vystoupení uzavřel umělec okouzlující Chopinovou mazurkou.
Leif Ove Andsnes hrál na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného poprvé – a doufejme, že ne naposledy.
