Na Štědrý den roku 1999 zahájil John Eliot Gardiner se svým Monteverdi Choir a English Barouque Soloists koncertem v německém Výmaru monumentální, jeden rok trvající oslavu výročí 250 let od Bachova úmrtí. V kostelech a koncertních síních napříč Evropou a Amerikou provedl necelé dvě stovky dochovaných Bachových duchovních kantát a svůj olbřímí projekt s názvem Bach Cantata Pilgrimage zaznamenal i na sérii CD vydaných pod vlastním labelem Soli Deo Gloria. Těžko představitelný psychický i fyzický zápřah všech zúčastněných přinesl mimořádné plody, 56 CD, na nichž můžete slyšet i Magdalenu Koženou, Marka Padmora nebo Saru Mingardo.
Celkově je ale projekt zaměřený spíše na nehvězdná jména. Vybíral-li si Gardiner sólisty kantát mezi známými zpěváky, pak sáhl po těch, kteří se dokáží upozadit, naladit se na ansámbl. Stejně jako letos, kdy navazuje na téměř dvacet let starý projekt podobným, méně náročným, selektivnějším turné nazvaným Bach Cantata Ring, na němž se tentokrát podílí pro změnu Hana Blažíková (se kterou Gardiner spolupracoval i vloni na svém monteverdiovském operním kompletu). Díky Pražskému jaru byla jednou ze zastávek na bachovské cestě Gardinerovy ekipy i Praha, konkrétně vyprodaná Dvořákova síň Rudolfina (17. 5.).
Netvrdím, že jsem slyšela všech 198 kantát nahraných na zmiňovaný SDG komplet, většinu však ano a musím říct, že při každém dalším poslechu mě nad tímto počinem jímá posvátná úcta. Díky Gardinerově vrcholné profesionalitě a schopnosti obklopit se těmi nejlepšími, jde o fantasticky zahranou hudbu, o to cennější, oč míň technicky dokonalou. Mně osobně tyto nahrávky odkryly mnohdy víc z Bacha než slavné, vypulírované kantátové desky velkých sólistů (Matthias Goerne, Natalie Dessay, Philippe Jaroussky a v lecčem i Andreas Scholl). Nemám u Gardinerova kompletu na mysli žádné fatální nedostatky, jen vás při poslechu špičkových a poučených muzikantů občas vrátí na zem nezvládnutá koloratura, nedostačující dech nebo nejistá intonace. Ze sterilních nahrávacích studií zpátky k „obyčejnému“ každodennímu provozu, k živé hudbě, jako za Bacha.
Ani na včerejším koncertě nebylo všechno dokonalé, některé sólové pěvecké výstupy by myslím publikum neocenilo takovými ovacemi, nebyl-li by u pultíku Mistr. Co se mi ale líbilo, byla míra nekompromisnosti, se kterou Gardiner nabídl posluchačům dvouhodinovou dávku většinou málo známých kantát (Wachet! Betet! Betet! Wachet!, Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen, Jesus schläft, was soll ich hoffen? a Wachet auf, ruft uns die Stimme) v uměřeném, civilním, prostém pojetí. Jako kdyby mínil říct „Chtěli jste Bacha, máte ho mít, kvůli mně tady nejsme.“ Úžasná byla práce pěveckého ansámblu, od kterého Gardiner evidentně kromě „chorobně“ precizního nakládání s konsonanty vyžaduje i citlivý přístup ke společnému frázování, ke komunikaci vně i uvnitř hlasových skupin v nejvyšší možné míře, což mělo magický efekt například v úvodním sboru k Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen. S dynamikou, tempovými a výrazovými zvraty Gardiner po celý večer šetřil, o to větší účinek měla například furiózní tenorová árie Die schäumenden Wellen, nebo závěrečná Wachet auf, kdy po hodině a půl Rudolfinum poprvé slyšelo ansámbl v plné dynamice.
Kdo zná Gardinerova Bacha ze známé nahrávky motet (SDG 2012) s radostnou energií sršícím Singet dem Herrn nebo uhrančivě silným Jesu, meine Freude, mohl být včera mírně zmaten. Kdo se ale dokázal zkáznit a přizpůsobit Gardinerově úspornému gestu, byl obdařen mimořádným zážitkem.
