Hned na dvou koncertech letošního ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro vystoupil francouzský dirigent François-Xavier Roth. Nejprve předstoupil před festivalové publikum v Rudolfinu v úterý 31. 5. 2022 se svým souborem dobových nástrojů Les Siècles. Ve středu 1. 6. 2022 pak opanoval podium Smetanovy síně Obecního domu s Kolínským orchestrem Gürzenich, a to v českém a německém repertoáru. Roth se tak v Praze prezentoval s oběma svými domovskými orchestry a publikum přesvědčil o schopnostech spolehlivě vést ansámbl dobového instrumentáře i standardní symfonický orchestr, sice se staletou tradicí, ale s moderními nástroji.
Kolínský městský orchestr není ledasjaké symfonické těleso, ale soubor náležející do elitní špičky německých orchestrů. V Kolíně nad Rýnem právě s tímto orchestrem premiérovali svá vrcholná díla Mahler i Strauss, jemuž náležela druhá polovina večera. V té první zazněla nejprve Janáčkova symfonická báseň Šumařovo dítě. Neslýcháme ji zrovna často ani v provedení domácích těles, protože je to kompozice obsahově a posluchačsky náročnější než monumentální Taras Bulba, populární Sinfonietta či stručná Balada blanická. Rothovo provedení bylo poctivé a zjevně usilující o specifické frázování Janáčkovy stručné orchestrální mluvy. Není to však denní chleba kolínských symfoniků, což bylo na opatrnicky precizním provedení znát. Povinná dramaturgická splátka domácímu festivalovému publiku měla vysokou úroveň a ukázala výhody školení ve staré hudbě v interpretaci Janáčkova plného jazykových zkratek a rétorických figur.
Mnohem lákavější byl pro přítomné publikum koncert podle starých lidových písní pro violu a malý orchestr Der Schwanendreher Paula Hindemitha v nastudování světové violové špičky, německé violistky Tabey Zimmermann. V repertoáru má Zimmermann i Martinů Rapsodii-Koncert pro violu a orchestr, kterou právě s Kolínským orchestrem Gürzenich před lety nahrála pod taktovkou Jamese Conlona. Hindemithovo posluchačsky atraktivní dílo zahrála s přehledem, chutí a schopností upoutat publikum. S Hindemithovým dílem se v Praze v posledních letech setkáváme konečně častěji, zdaleka však není jeho tvorba uváděna s pravidelností prvních festivalových ročníků Pražského jara. Přitom je každé u nás nastudované Hindemithovo dílo řemeslně poctivé, posluchačsky vstřícné a tematicky nesmírně pestré. Je to zkrátka poctivá moderna, která se nikdy neoposlouchá, zvláště když ji do svých rukou vezme pódiově přitažlivá Tabea Zimmermann.
Po přestávce zazněla reprezentativní kompozice německé pozdněromantické orchestrální tvorby – jednovětá symfonická báseň Richarda Strausse Život hrdinův op. 40. Straussova tvorba to na rozdíl od Mahlerova díla nemá u nás dvakrát jednoduché. Českým orchestrům chybí interpretační tradice, těch pár českých dirigentů s náklonností ke Straussovi (Zdeněk Košler) vždy vzdorovalo předsudkům a nedorozuměním. Dobře si pamatuji na jednu rozhlasovou relaci Ilji Hurníka a Ivana Medka z poloviny devadesátých let, v níž byla srovnávána Straussova Alpská symfonie se symfonickou básní V Tatrách Vítězslava Nováka. Novák vyhrál na plné čáře. Protože byl Čech a Hurníkův učitel… Straussův maloměšťácký život byl v příkrém rozporu s jeho uměleckými ambicemi a náměty, které si volil pro svá díla, ať již jevištní, nebo koncertní. Provokatér Strauss snad v každém orchestrálním díle drze vyplazuje jazyk a ovládá instrumentaci jako snad již nikdo po něm. Tak je nutno číst i Život bohatýrův – jako provokativní pózu, ironii a sebeironii, měření naolejovaných svalů mezi notovými linkami, elitářskou drzost nietzscheovského střihu. Rothův přístup skvěle vystihl hravou stránku této kompozice, při níž si ovšem publikum nejednou zívnulo. Hlavní zásluhu na skvěle provedeném Straussově díle ovšem měli kolínští symfonikové. Strausse hrával tento orchestr již před desetiletími objektivněji a s velkým nadhledem, nesrovnatelným se zatěžkanou interpretací Mnichovských či Berlínských filharmoniků nebo virtuozitou Saského státního orchestru. Přál bych si slýchat na festivalových podiích Strausse častěji. Třeba zase s kolínským orchestrem Gürzenich a jeho francouzských šéfem. Jejich umělecká symbióza ve Straussově díle byla ideální.
