V hudební kultuře, která zrodila Foerstera, Nováka a Suka, aby na ně po sto letech v podstatě zapomněla a uváděla jejich symfonické a orchestrální dílo méně než zřídkakdy, musí být a také je postavení Sibeliovy symfonické a orchestrální tvorby z přelomu 19. a 20. století nutně nesnadné. Nedávné provedení Sibeliovy 5. symfonie orchestrem České filharmonie v lednu 2017 provázely úšklebky tisku i filharmoniků. O to větší událostí byla česká premiéra Sibeliova vokálně orchestrálního eposu Kullervo Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy – FOK s jeho finským šéfdirigentem Pietari Inkinenem v říjnu 2017. Naštěstí se Sibelius na česká pódia začíná pravidelně vracet, a to nejen v nastudováních Houslového koncertu d moll. Janáčkova filharmonie Ostrava, jejíž dramaturgie byla odvážná již v dobách, kdy ještě Sibelius žil, uvedla na čtvrtečním abonentním koncertu 25. 4. 2019 ostravskou premiéru skladatelovy čtyřdílné programní svity Lemminkäinen op. 22. V Ostravě již dříve zazněla Labuť z Tuonely, druhá část Sibeliovy svity a společně se symfonickou básní Finlandia autorovo nejspíše nejznámější dílo vůbec, slyšet ovšem souborné provedení Sibeliovy hodinové kompozice Lemminkäinen bylo dramaturgickou lahůdkou, kterou jsem si nemohl nechat ujít. A se mnou i řada abonentů, která v podstatě vyprodala sál a o ostravské premiéře Lemminkäinena živě diskutovala ještě v MHD.
Dělával jsem si o uměleckou úroveň Janáčkovy filharmonie Ostrava občas starosti. Orchestr, který má celou abonentní řadu složenou z koncertů popových hvězd a mediálně se prezentuje hlavně doprovázením Jaromíra Nohavici a účastí na multižánrovém festivalu Colours of Ostrava, může mít snadno problémy s repertoárem, který by měl být jeho denním chlebem. Byly to ovšem starosti přehnané, pokud nebyly vůbec plané. Bohaté zkušenosti se soudobou hudbou, profesionální výkony v interpretaci hudby filmové, znalost pozdně romantického repertoáru a tvorby 20. století, kolektivní zápal a vnitřní drive – to všechno orchestr vložil do Sibeliovy fresky, aby Lemminkäinena přivedl k slavnému vítězství a dlouhotrvajícímu poslechu publika, které si poněkud eklektickou partituru vyslechlo se zaujetím a s chutí. Zvláště temné ostravské smyčce nesly Sibeliovo dílo na svých bedrech, doslova je tlačily před sebou, a to bez ohledu na fyzickou zátěž v pravé ruce, které si publikum nemohlo nepovšimnout hned po prvním díle. Smyčcová skupina JFO budí respekt, zvláště když je vedena zdatnými interprety orchestrálních sól v Sibeliově kompozici Jakubem Černohorským (housle) a Ivo Fišerem (violoncello). Až na drobná intonační zaváhání v choulostivé Labuti z Tuonely se vydařila i druhá část programní svity s legendárním sólem anglického rohu v podání Magdalény Moníkové Frankové. Interpretační konciznost, silný vnitřní tah, smysl pro příznačně temné a kovově studené odstíny Sibeliovy instrumentace a skvěle vygradované finále Lemminkäinenova návratu je však třeba přičíst na vrub hostujícího göttingenského dirigenta Christopha-Mathiase Muellera. V našich končinách má substantivum „kapelník“ poněkud pejorativní nádech. Ne tak v Muellerově případě, který má nejlepší vlastnosti německých kapelníků – čitelné gesto, skromné pódiové vystupování, dokonalý přehled v partituře a smysl pro vybalancování jednotlivých hlasů a nástrojových skupin.
Zde by měla recenze skončit nejlépe konstatováním, že to byl pozoruhodný večer. Abonentní koncert měl ovšem i první polovinu, na niž se jistě brzy zapomene. Eufemicky řečeno, angažmá norského skladatele-houslisty Henninga Kraggeruda v sólovém partu Beethovenova Houslového koncertu D dur op. 61 bylo omylem. Jinak řečeno, bylo k nepřečkání trvající introdukcí k nedočkavému přídavku, kterým bylo Kraggerudovo Preludium D dur s orchestrálním doprovodem. Nerad bych soudil na první poslech, ale Henning Kraggerud hraje, jak komponuje – efektně, povrchně, na odiv pro publikum, nikoliv pro dílo samotné. Když jsem jej viděl kráčet na pódium, těšil jsem se, že svrhne z piedestalu Teutona Beethovena a nahradí jej helénským atletem Louisem van Beethovenem. Již po prvních taktech (hrálo se z not!) bylo bohužel zřejmé, že Kraggerudovo nastudování zůstane dílu dlužno mnohé, ne-li všechno, přinejmenším po stránce intonační. Promotérsky byla první polovina koncertu úkrokem vedle. Dirigent Mueller ovšem filharmoniky přiměl k jemně nuancované dynamice a angažované hře ve velmi živých tempech. V životopise má Mueller jako mnoho jeho vrstevníků zkušenosti s autentickou provozovací praxí staré hudby – škoda jen, že se neprojevily v preciznější artikulaci a stručnějším frázování ve smyčcích. A ještě jednu poznámku si neodpustím: vedení orchestru by mělo investovat do nákupu nových bicích nástrojů. Nepříjemně ostrý zvuk činelů v Sibeliovi a tři vstupní údery do „plastového kanystru místo tympánů“ v úvodu Beethovenova koncertu zněly jako z vystoupení školního orchestru, nikoliv filharmonického tělesa třetího největšího města v republice. Až na norskou parodii na Beethovena to byl ovšem velmi zdařilý koncert. Nejspíše si nenechám ujít závěrečný koncert sezony s Bernardou Fink v Mahlerově 3. symfonii d moll.
