O prvním prázdninovém víkendu (2.–3. 7. 2022) vyvrcholil hudební festival Smetanova Litomyšl. Na rozdíl od pátečního koncertu 1. 7. 2022 k zahájení předsednictví České republiky Radě Evropské unie přálo o víkendu festivalovému publiku i účinkujícím počasí. A také festivalová dramaturgie, která se rozhodla zařadit do programu druhého z dvojice koncertů hostující České filharmonie s dirigentem Jakubem Hrůšou dvě reprezentativní díla české a světové hudby 20. století – Kabeláčovu passacaglii Mystérium času a Šostakovičovu Leningradskou symfonii.
Kabeláčovo dílo z roku 1957 zažívá v posledních letech zasloužený a dlouho odkládaný revival. Lví podíl na něm mají dramaturgové, interpreti a také domácí hudební vydavatelství, která Kabeláčovi v posledních letech věnovala hned několik reprezentativních alb v čele s jeho symfoniemi a orchestrálním dílem. Velkou zásluhu na prosazování Kabeláčova díla na zahraničních koncertních podiích má rovněž Jakub Hrůša, který Mystérium času op. 31 provedl dokonce s Orchestrem Philharmonia (2018) či Berlínskými filharmoniky (2019). Litomyšlské nastudování proto neslo pečeť precizního provedení reprezentativního opusu, dobře známého dirigentovi i orchestru. A zjevně také poučenému festivalovému publiku, v němž seděla řada Kabeláčových skalních příznivců, soudě podle ovací po skončení díla. Litomyšlské nastudování věrohodně prezentovalo přednosti této posluchačsky atraktivní kompozice – kompozičně řemeslnou poctivost, motivický minimalismus, instrumentační vynalézavost a celou řadu vděčných instrumentálních sól pro housle (Jiří Vodička), flétnu (Naoki Sato) nebo skupinu bicích nástrojů s hostujícími akademiky České filharmonie. Po Ostravě a Praze to bylo již potřetí, co jsem toto Kabeláčovo dílo slyšel v posledních letech. V Litomyšli rozhodně zaujalo. Pro festivalovou dramaturgii by mělo být dobrým a závazným znamením, že publikum již dávno dozrálo k (českému) repertoáru druhé poloviny 20. století a snad si jej (soudě podle reakcí) i žádá.
Kabeláčova partitura nezanikla ani v sousedství olbřímí Leningradské symfonie C dur op. 60 Dmitrije Šostakoviče, která zazněla po přestávce, a to v roce osmdesátého výročí prvního nastudování v Kujbyševu 5. 3. 1942. Symfonie byla uvedena v době, která jí propůjčuje zcela nový smysl – před osmdesáti lety nacismem týrané (sovětské) Rusko se dnes samo stává tyranem a nepokrytě se hlásí ke své imperiální (sovětské) minulosti a ohání se bojem proti nacismu. Hrůšovo korektní a objektivní nastudování mělo daleko k jakékoliv formě povrchní efektnosti, a to i v první větě, jejíž gradace po efektu z podstaty věci volá. Hrůša měl nastudování zcela pod kontrolou, ovšem i na úkor bestiálního běsnění orchestrální mašinerie v první větě, která mohla zvukově řádit ještě bezohledněji a zuřivěji. Šostakovičova Leningradská symfonie je agitační dílo a k propagandě efekt zkrátka patří. Nastudování první věty se tak spíše podobalo netečnému sledování záběrů z ukrajinských bojišť v teple a pohodlí ušáku v českém paneláku než přímé konfrontaci s hrůzami války.
Těžiště Hrůšova nastudování tak spočívalo ve dvojici středních vět, v nichž se Jakub Hrůša osvědčil jako zkušený architekt rozlehlých orchestrálních ploch. Orchestrální hráči na sebe opět strhávali pozornost sólovými výstupy skupiny dřevěných dechových nástrojů. Svědčily o vysokém standardu současného personálního složení České filharmonie. Finále symfonie bylo nastudováno bez hráčské únavy a precizně jako celá kompozice, v níž se dirigent vyhýbal všemu teatrálnímu, až navzdory kompozici samotné, která bez ohledu na dnešní interpretační přístupy nese znaky mobilizačního, agitačního, emocionálně naléhavého díla. Publikum po provedení Leningradské bouřilo ovacemi, zámecké ptactvo se ohleduplně po celý večer zdrželo komentářů, a kdo si chtěl užít mrazení v zádech, dočkal se jej počátkem druhé věty při přeletu hlučících letadel nad zámeckým nádvořím. Pokud mělo být uvedení Mystéria času a Leningradské festivalovým vrcholem, pak se tato dramaturgická strategie ukázala být účinnou. A ve všech svých souvislostech nepříjemně aktuální. Mystérium času jen tak neprohlédneme. A zničených „Leningradů“ na východ od Kyjeva přibývá.
