Leningradská v čistých barvách

Provedení Leningradské symfonie Českou filharmonií pod taktovkou Semjona Byčkova bylo jedním slovem velkolepé, velmi zralé a hluboce prožité. Už středeční provedení 25. 4. mělo krásný čistý zvuk, dobře zvolené tempo a velkou prokreslenost. Úvodní melodická vlna zazněla naprosto přirozeně jako pozvání do příběhu, po ní přišlo několik dlouhých minut klidné a vlídné hudby. A pak přišlo ústřední téma první věty, někdy nazývané „téma invaze“, nejprve v pizzicatech, pak ve flétně, hoboji až postupně nabývalo mohutnosti ve všech žestích až k tragické hrozivosti. Celá gradace byla plynulá a přirozená, jen v jejím závěru bylo toho zvuku na Rudolfinum přece jen příliš moc. A to ještě dirigent umístil část žesťů, čtyři horny, tři pozouny a tři trubky na varhanní emporu – pravda, ostatní měli dole víc místa, ale efekt je to sporný. Kdyby se dirigentovi více dařilo orchestrální forte tlumit do větší měkkosti, byla by působivost ještě větší. Třetí část první věty, která je opět klidnější, ale zároveň emotivnější a zjitřenější, vyzněla velmi působivě. Dokonale vyznělo dlouhé fagotové sólo Ondřeje Roskovce i všechna následující. Dařilo se Barboře Trnčíkové v hobojových sólech a Naoki Satovi ve flétnových, Lukáši Dittrichovi na klarinet i Petrovi Sinkulemu na basklarinet. Je zajímavé, jak právě sóla těchto křehkých nástrojů dávají ohromné symfonii charakteristickou duši. 

Po první větě zařadil dirigent velkou pauzu na doladění, zbývající věty naopak dal bez přerušení jako jednolitý tok hudby. Stojí za pozornost, že to jde takto udělat, i když provedení se čtyřmi samostatnými celky mi připadá logičtější. V každé větě se odehrává celá bouře života. I druhá věta začala zdánlivě obyčejně, ale postupně se do ní začala přidávat zvláštní úzkost a postupně také vzdor a bojovnost. Naprosto nekonečné bylo bohatství třetí pomalé věty v neustálých barevných proměnách, v kratších i delších nástrojových sólech. Tempo bylo sice pomalé, ale skladba se nikde nevlekla, naopak mířila sebejistě dopředu. V závěrečné větě přichází bohaté předivo hlasů přednesené s velkou rytmickou živostí. A pak se z celé dlouhé plochy vynoří ten několikaminutový projasněný, mysticky vítězný závěr. Každý skladatel by měl napsat alespoň jednu skladbu takhle jasnou a srozumitelnou…  A přitom na to jsou všechny výklady krátké. Vše bylo čitelné, jasné, srozumitelné, a přitom ne triviální a popisné.

Je pozoruhodné, s jakou silou se tohle dílo dokáže přenést přes všechny ideologické výklady druhé světové války. Tady stojíme najednou tváří v tvář opravdovému utrpení a hrdinství a jeho velmi silnému uměleckému zachycení. Málokterý pomník odkazující na druhou světovou válku má takovou vnitřní pravdivost a sílu jako tato symfonie. Je to ovšem symfonie válečná, ale ne válečnická. Je to skladba, která ve své délce neunavuje množstvím zvuku, zvláštně lyrických míst je tu vlastně víc než těch přímo bojovných. A posluchač vlastně neví, odkud se sbírá síla k té závěrečné katarzi. Člověku se chce odhodit všechny postmoderní bláboly o postheroické době a tomuto hrdinovi stisknout ruku. Nezbavuje to samozřejmě nutnosti si také trochu nastudovat, kolik zbytečného utrpení způsobily například chyby Stalinova způsobu vedení války, ignorace utrpení civilistů, předválečné čistky ve společenských elitách, celé ty tragické dějiny Sovětského svazu atd. atd. Každý nechť to podle svého svědomí udělá, aby v jiných situacích nenaletěl dnešní ruské propagandě. Naše pomníky druhé světové válce, které příležitostně odstraňujeme, jsou často spíše pomníky české nestatečnosti a loajality v časech normalizace – kdežto tenhle pomník je velký a skutečný. Že v tom je i jasné odhodlání postavit se zlu, které se dnes nejmenuje Hitler, ale Putin, je snad zbytečné dodávat.

A připomenout můžeme, že budoucí nahrávka tu dobře navazuje na tu velmi pregnantní Ančerlovu i na tu lyričtější Neumannovu. Hodně vzpomínám také na rok 2015 a pražskojarní uvedení Leningradské s Petrohradskou filharmonií a Jurijem Těmirkanovem v čistých a klasických proporcích. Páteční přenos Českého rozhlasu Vltava zase připomněl, že tato symfonie obletěla svět a zejména Ameriku několikrát právě po rozhlasových vlnách, počínaje legendární Toscaniniho americkou premiérou. Byčkov složil poklonu svému rodnému městu Petrohradu, i svým rodičům, kteří prožili blokádu, ale – tak jak to skladatel – chtěl i všem bezejmenným hrdinům světových konfliktů. Je dobře, že právě z Prahy může takový hlas zaznít.