Jestliže po dlouhých letech přinesla Státní opera premiéru Leoncavallovy Bohémy , je to velmi záslužný čin, neboť můžeme poznat dílo, jež mělo premiéru pouze rok a půl po stejnojmenné slavné Pucciniho opeře. Pucciniho současník, jímž Ruggero Leoncavallo byl, sáhl po stejné předloze pro inspirativní románový příběh o francouzské „bohémě“ a při kompozici šlo doslova o měsíce, čí opera – Pucciniho či Leoncavallova, bude hotova jako první. Puccini, jenž spolupracoval s libretisty, měl náskok před Leoncavallem, který si libreto napsal sám. Premiéry se uskutečnily v následujících sezonách a přímá odezva na Leoncavallovu operu byla vstřícnější, a to zejména o rok později ve Vídni pod Mahlerovou taktovkou. Opera Giacoma Pucciniho s léty dosáhla větších úspěchů, až se stala nejznámější autorovým operním dílem. Není účelem recenze opery srovnávat, nelze však nepoznamenat, že jsou si výrazně podobné, plné belcantových árií, velkých emocí a gest, vzedmutých melodických linií a dojímavého příběhu. Pražské inscenaci vtiskli tvář německý režisér Roman Hovenbitzer a vídeňský Čech, scénograf Pavel Bílek , hudebního nastudování se ujal britský dirigent Hilary Griffiths . Jestliže dvě závěrečná dějství vyšla ve výsledku nuzně a krajně bezvýchodně, je to právě režií, jež děj přenesla do současnosti – Mimi tedy umírá někde v podchodu metra, kam se dobelhá za svými strádajícími kamarády. Leoncavalla (právě jako Pucciniho) na příběhu zaujal děj románu o sociální vrstvě Paříže, která žila způsobem, jak žila, od flámů přes flirty ke smrti. Jestliže režisér příběh aktualizoval (avšak pouhými rekvizitami, nepořádkem a prvoplánovým náznakem) do současnosti drog a bezdomovců, ten tam je opar „bohémy“ a lyrický příběh velké lásky. Agresivní a otrlá mládež z prvních dvou dějství rovněž nemá ani náznak půvabu bezstarostné a lehkomyslné bohémy, o níž by se mělo hrát. Aktualizování děje tuctovými kostýmy opsanými ze současné ulice a podtext bezvýchodného násilí v této inscenaci nejenže nikam nevedou, ale zcela jasně ubírají opeře kolorit, jímž mohla působit. Totéž by se stalo s Bohémou Pucciniho, jíž by možná pomohly proslavené árie a vypointovaný děj na jednu mileneckou dvojici. Zde stojí vedle sebe dva páry, které v této inscenaci jevištně moc nevyšly, potřebovalo by je pro oko „prohodit“: vedle vysoké Musetty Denisy Hamarové menší podsaditý Marcello Igora Jana , vysoký štíhlý Rodolfo Björna Larssona a menší Mimi Jitky Burgetové . Pokud by si s tímto problémem měl poradit kostýmní výtvarník, nejenže to neudělal, ale vizuální rozdíly oblečením ještě zvýšil. Hladká scéna vyšla nejlépe ve druhém a třetím dějství, řešená na diagonálu, jinak restaurace v prvním dějství bez nápadu a stylizace i komunikační podchod v posledním, o divadelnosti nerozprávěly. Hudební nastudování měl v rukou dirigent, jehož způsob práce známe z předchozích inscenací. Pokud tentokrát zněly komorně pojaté scény lehce a proporčně, pak krajně problematickou se ukázala scéna se sborem ve druhém dějství, kde nepřesnost, nekoncizní hlučnost a nadměrná dynamičnost přispívaly k obecnému jevištnímu chaosu. Pěvci byli přínosem inscenace. Obě sopranistky podaly velmi dobré výkony a svými nosnými a dobře školenými hlasy výrazně zaujaly. Potemnělý soprán Denisy Hamarové (Musetta) na sebe strhával ústřední pozornost během celého představení, barevně bohatě strukturovaný hlas Jitky Burgetové (Mimi) intenzitou a šíří upozorňoval na nový talent české operní scény. Igor Jan (Marcello) má sytý nosný tenor, avšak trvale distonuje a ke kultivovanosti jeho hlasu mnohé chybí. Björn Larsson se svým limitovaným barytonem nemohl roli Rodolfa obsáhnout v té šíři, kterou vyžadovala. Nepoměrně nejlepším z mužských protagonistů byl Miguelangelo Cavalcanti (Schaunard), jehož bohatě nosný baryton a prokazatelná představa o bel cantu přinesly zjevný úspěch večera.
