Vždy ve mně vyklíčí naděje v budoucnost klasické hudby, když slyším mladé, nadšené hudebníky. Je pak jedno, jestli je to Concertino Praga, koncerty konzervatoře nebo hudebního gymnázia, edukativní koncerty některých orchestrů… Speciálním příběhem jsou návštěvy zahraničních mladých orchestrů a sborů, většinou amerických a britských. Často se tak děje v létě, v čase školních či akademických prázdnin. Během května, června a července 2014 přijely do Prahy desítky mladých hudebníků ze Spojených Států a Velké Británie a snažily se ukázat maximum ze svého umění. Za sympatickou sérií s názvem Musica Orbis opět stála agentura The Prague Concert, jež je přímo specialistou na tento typ projektů. „V loňském roce jsme v rámci cyklu Musica Orbis představili studentský orchestr z Japonska, dva vynikající orchestry z USA a pěvecký sbor ze Skotska. Všechny koncerty byly úspěšné a splnily naše očekávání, protože do Prahy přijeli opravdu špičkoví mladí umělci,“ uvedl John Tregellas, ředitel agentury The Prague Concert Co. „Letos přivážíme mimo jiné mládežnický orchestr z Pittsburghu, který v minulosti úspěšně vystoupil na MHF Smetanova Litomyšl, nebo vynikající orchestr z konzervatoře Bard College v New Yorku. Jejich koncerty mají v zahraničí velký ohlas, protože nakažlivě šíří elán a nesmírné zaujetí pro klasickou hudbu.“ Nemohl jsem slyšet vše, ale čemu jsem byl přítomen, zapůsobilo na mě nadšením, upřímností, poctivostí i ambiciózností. První dojem při nástupu souborů na podium Dvořákovy síně Rudolfina? Obdiv, že má každé těleso kolem sebe tolik mecenášů a filantropů, že může například osmdesátičlenný orchestr navštívit během 14 dní Varšavu, Petrohrad, Moskvu, Budapešť, Bratislavu, Vídeň, Prahu a Berlín, a zjištění, že bez studentů asijského původu by dnes orchestry Ameriky a západní Evropy (hlavně pak houslové skupiny) nemohly existovat. Dojmy z koncertů pak byly rozmanité. Z pěti orchestrů a dvou sborů jsem slyšel jen tři symfonická tělesa.
Pittsburgh Youth Symphony Orchestra (18. 6.) zařadil do programu Smetanovu Vltavu, což bylo sympatické gesto, jež zůstalo podle očekávání nenaplněno. Dirigent a hudební ředitel Lawrence Loh rozvíjí disciplínu, muzikálnost, ale jemné zákruty obsahu skladeb jsou jemu i jeho svěřencům ukryty. Nad detaily příliš nehloubal, ale evidentně mu šlo o celek a náladu, což se mu dařilo nejen ve Smetanovi, ale ještě více v Ruských Velikonocích Rimského-Korsakova a hlavně v The Promise of Living Aarona Coplanda. Příjemně prošuměl Glierův Harfový koncert se sólistkou Sophií Lee. Byl to sympatický koncert!
Večer Eton College Symphony Orchestra (4. 7.) připomínal repertoárem slavné koncerty Last Night of the Proms. Technicky bych jej postavil nad Pittsburgh. Slyšet a vidět hrát 75 mladíků bylo neobvyklé. (Kolik našich univerzit by bylo schopno sestavit poslouchatelný symfonický orchestr, natož čistě chlapecký?) Elgarův Pochod z cyklu Pomp & Circumstance byl i s problémy v ladění a artikulaci blyštivý a patřičně teatrální a v tomto pojetí by jej ocenili i návštěvníci BBC Proms, Musorgského Noc na Lysé hoře zněla bohatýrsky, i když kvůli interpretačním problémům dirigenta, preceptora a ředitele hudby v jedné osobě Tima Johnsona ztrácela skladba dech a taneční prvky byly poněkud klopotné. Jiskřivá byla obě díla Williama Waltona – Crown Imperial a Suita Jindřich V. Dva Dvořákovy Slovanské tance byly sympatickým dárkem, působily spíše hřmotně a promenádně, nežli citem pro detaily partitury. Vrchol byl jednoznačný – Weberův druhý Klarinetový koncert se sólistou Han Kimem, jenž působil sebejistě a talentovaně. I když bylo té vnějškové suverénnosti až příliš, bylo to příjemné poslouchání. Jeho potenciální cesta na klarinetový Olymp však bude ještě dlouhá…
Dominantou toho, co jsem slyšel, byl bezesporu výkon Bard College Conservatory Orchestra (21. 6.) se zkušeným, úsporně dirigujícím Leonem Botsteinem. Samozřejmě je to dáno typem školy (konzervatoř) i zaměřením (více absolventů nežli v ostatních školách se chce věnovat hudbě profesionálně). Vyšší technická a umělecká úroveň dovoluje dirigentovi, jenž je i hudebním ředitelem školy, pracovat se studenty na detailech a hloubit řadu vrtů do obsahu skladeb. A výsledek je znát. Hráli výborně! Zvukově sice nemají měkkost, barevnou škálu a plasticitu profesionálních filharmonií, ale technicky to bylo, především v houslích, příkladné. Těžko bych na národní bázi hledal ve střední Evropě rovnocenné těleso. Stejně jako předchozí orchestry nenaladili optimálně, přesto Rossiniho předehra k Vilému Tellovi byla plná lesku, kontrastu a napětí. Poněkud hůře dopadl Wagner (Siegfriedův smuteční pochod ze Soumraku bohů), jehož svět je jim asi přece jen vzdálený (není snadné zahrát věrohodně tak ponurou hudbu), ale Lutoslawského písňový, zvukomalebný cyklus Chantefleurs et chantefables zahráli mladí lidé (opět mocný podíl muzikantů asijského původu) výrazově a technicky (např. složité polyrytmy) přesně a s nadšením. Dokonce se mi orchestr vlastně líbil víc nežli sólistka Dawn Upshaw, jež na škole učí. Byla zcela přesvědčivá, narativní, oplývala šarmem a jemným vtipem, ale kdeže jsou 90. léta, kdy čarovala i hlasově… Vrcholem byla příkladně zahraná 15. symfonie A dur op. 141 Dmitrije Šostakoviče. Velmi rád bych tento orchestr slyšel v České republice i v jiném repertoáru, například v současné americké tvorbě!
