Na druhém koncertě Letních slavností staré hudby (18. 7.) se publiku představil slavný soubor Cantus Köln s programem kombinujícím římské a středoevropské autory středního baroka. Tak jako mnohé nahrávky souboru, tak i pražské vystoupení bylo charakteristické vysokou technickou úrovní, interpretací sledující celek i detail, stejně jako typickou světlou průzračnou barvou ansámblu (včetně poněkud zúžených výšek sopránů) a citlivého doprovodu, kde posluchači mohli mimo jiné obdivovat i okouzlující zvuk dnes jen zřídka slýchaného lirone (lira da gamba). Kupodivu přes veškerou profesionalitu umělců a zajímavost oratorií Marca Marazzoliho či motet Johanna Kaspara Kerla, byl to až Carissimiho Jephta , který stimuloval výkony interpretů v čele s Magdalenou Harer v postavě Jephtovy dcery a který si publikum skutečně podmanil.
Pomyslnou mezeru na české hudební scéně v oblasti vokálních ansámblů specializovaných na starší období se úspěšně snaží vyplnit soubor Cappella Mariana . Vedena Vojtěchem Semerádem sdružuje převážně mladé, ale zkušené interprety výrazných pěveckých kvalit (například Hanu Blažíkovou , Barboru Sojkovou či Tomáše Krále ). V Anežském klášteře se 23. 7. soubor představil s programem postaveným především na dvou velkých známých kompozicích, totiž Palestrinově Missa Papae Marcelli a Allegriho Miserere , které byly doplněny o moteta Jeana Moutona, Cristobala de Morales a Felice Aneria. Celkový interpretační přístup by bylo možné označit za citlivý a střídmý, bez větších změn tempových či dynamických, s důrazem na výslovnost, frázování a celkový soulad hlasů. V Palestrinově mši, efektně doplněné několika chorálními vstupy, bylo možné obdivovat dobře pointované polyfonní i homofonní plochy; Allegriho Miserere zaznělo s (víceméně stylovými) diminucemi. Spokojené publikum bylo na závěr odměněno dalším renesančním „hitem“, motetem Ego flos campi od Jacoba Clemense.
Dramaturgicky vytříbený koncert s naprosto raritním repertoárem přivezl 25. 7. na LSSH flétnista Jostein Gundersen a jeho soubor Currentes . V prostoru novoměstské radnice rozezněli hudbu, kterou před více než 600 lety složil Antonio Zacara da Teramo, zpěvák, písař a skladatel ve službách čtyř papežů na přelomu 14. a 15. století. Zacara komponoval ve stylu ars subtilior, rafinovaném dvorském stylu, který navazoval na tvorbu Machautovu a dalších příslušníků generace ars nova. Charakteristickým rysem těchto skladeb je komplikovaný, virtuózně pojímaný vrchní hlas. Na našem koncertě jej interpretovala zpravidla mezzosopranistka Kristin Mulders , a to zcela obdivuhodně. Zákruty a zvláštnosti jednotlivých ornamentů (pravděpodobně částečně také dopsaných dle dobové praxe) zdolávala naprosto s přehledem, aniž by tím jakkoliv tratila výrazová stránka přednesu. Kristin Mulders ve vrchních partech stejně zdatně sekundoval i šéf ansámblu na zobcovou flétnu a značnou virtuozitu projevil i David Catalunya doprovázející na malé, ale zvukově výrazné cembalo. Ocenění zaslouží také Kjetil Almenning , tenorista příjemného témbru, který možná až příliš nenápadně doplňoval tříhlasou sazbu, přirozeně přecházející z tenorových do altových poloh. Celkový úspěch posluchačsky náročného koncertu je nepochybně dobrou vizitkou jak tohoto mladého ansámblu, tak i festivalového publika.
Netradiční, ale velmi působivou směs duchovní i světské hudby italského a španělského baroka nabídli 29. 7. Carlos Mena a Euskalbarokkensemble . Spíše skrytým pojítkem programu byl princip variace, který je v základě Stabat Mater od Felice Sancese, kantáty Non si a chi mi riprenda téhož autora a především řady instrumentálních kusů od Gaspara Sanze, Santiaga de Murcia či G. G. Kapsbergera. Skladby byly uvedeny v poněkud jiném pořadí než na programu a navíc občas improvizačně propojeny, takže posluchači snažící se orientovat měli poněkud ztíženou situaci, avšak umělecký záměr, totiž vytvořit co nejkoncentrovanější atmosféru, se jednoznačně zdařil. Carlos Mena potěšil své publikum stále stejně lahodným témbrem svého kontratenoru, který se v akustice Trojského zámku nesl zcela dokonale. Spíše elegické vokální kusy byly efektně vyváženy jednotlivými instrumentálními skladbami, v nichž zazářil a svou dynamickou, virtuózní a zároveň invenční hrou na renesanční kytaru a loutnu zcela uchvátil Enrike Solinís . Publikum, byť částečně stále navlhlé vinou přívalového deště před začátkem koncertu, bylo zcela nadšeno a jako přídavek si vyslechlo část Sancesovy kantáty Usurpator tiranno .
