Tradice francouzského operního repertoáru je v Čechách velmi silná. Stačí pohlédnout do historických přehledů inscenací Národního divadla, ale i dalších scén. Přesto musíme konstatovat, že co do dramaturgické volby, při níž je nutná i určitá dávka odvahy, nejsme příliš vynalézaví a už s jakousi samozřejmostí klademe důraz na osvědčené tituly. Příkladem může být operní, ale i oratorní, baletní a orchestrální tvorba pozdního francouzského romantika Julese Masseneta. Ve světě pozorujeme rostoucí zájem o jeho opery, jejichž počet je úctyhodný (43). U nás jsou známé zvláště opery Manon a Werther. Další tituly se objevují už sporadicky. Co do provádění u nás však nelze přehlédnout Dona Quichotta . Jeho inscenace svou historii u nás má. Tak především se v roce 1935 s ní v Národním divadle představil Fjodor Šaljapin – s ním počítal intendant opery v Monte Carlu, když v roce 1910 operu poprvé inscenoval. Šaljapin pak Dona Quichotta proslavil ve světě. Co se týká dalších uvedení u nás, stačí vzpomenout na zajímavé nastudování s Eduardem Hakenem v titulní roli v šedesátých letech na scéně Smetanova divadla (dnešní Státní opery). A ve stejném domě jsme mohli Quichotta vidět předloni v režii Jiřího Nekvasila. Nyní přichází s nastudováním i liberecká opera.
Divadlo F. X. Šaldy je už od nepaměti známé progresivní, ale i jinak zajímavou dramaturgií. Už na počátku své novodobé historie po válce jako první u nás nastudovalo kompletní smetanovský cyklus (1954). Milovníci novodobých oper se radovali zvláště za éry šéfa Rudolfa Vašaty v šedesátých letech. V průběhu dalších let se soubor přihlásil s tituly, nejednou i čítankovými, které však u nás doposud nezazněly, anebo sáhl po úplných novinkách. Volba Massenetova Dona Quichotta v Liberci nás tedy nemůže překvapit. Patří k skladatelovým posledním operám a navzdory některým názorům, že nedosahuje umělecké hodnoty jeho nejznámějších titulů, se jedná o jevištní dílo působivé a dramaticky přesvědčivé. Ti, kteří očekávají operní zpracování slavného středověkého románu, jsou překvapeni poněkud jiným, intimnějším pohledem na hrdinu a jeho okolí. Miguel de Cervantes totiž inspiroval dramatika Jacquese Le Lorraina k napsání hry Rytíř dlouhé postavy . Už ta je velmi volnou stylizací, ovšem se zachováním slavných epizod. Pohled na ně i na hlavního hrdinu je pojat více psychologicky než zábavně. Libretista Henri Cain pak Lorrainovu koncepci ještě plně akceptoval a Massenet dal tomuto oproti někdejšímu originálu velmi pozměněnému tvaru svou hudbou velký citový náboj a vytvořil z původního humorného příběhu dílo psychologicky velmi niterné, jakousi analogii mnoha osobních příběhů v obecném slova smyslu, jež přináší život v každé době. Výstižně to v jednom ze svých rozhovorů pojmenovala režisérka inscenace Linda Keprtová : „Cervantes nastínil, naznačil, pobavil. Massenet, alespoň pro mě, pootevřel téma bolesti, jež přichází ze samé podstaty lidské existence.“ V tomto duchu byl pojat celý příběh. Režií a tím i scénou a kostýmy (Marie Blažková ) byl vsazen do původního prostředí, a přesto se jednalo o inscenaci v mnoha směrech novodobou. To zapůsobilo sympaticky už od samotného počátku. Modernizace, aktualizace, ba někdy až nehorázné pozměnění syžetu některými inscenátory začíná být už někdy zlým snem všech zúčastněných, zvláště pak nic zlého netušícího publika. Režie je tentokráte nejsilnější stránkou celého nastudování. Přísně respektuje původní předlohu a pentlí ji mnoha působivými jinotajnými prvky. Na počátku, kdy scéna má burácet bujarým veselím a oslavou krásy Dulciney, jsme poněkud zaskočeni statikou davu z jakési commedie dell’arte odehrávající se v poloosvětleném jevišti. Nejrealističtěji a nejkonkrétněji tedy působí zcela logicky trojice hlavních postav – Quichotte, jeho sluha Sancho a Dulcinea. Vše ostatní je mlhavé, vedlejší, stylizované. Pohybové kreace (Martin Goga ), mnohdy velmi působivé a detailně promyšlené, jsou další důležitou složkou této inscenace. Respektují právě probíhající orchestrální sazbu, a to ne pouze v samotných vstupech (výborně vyřešené orchestrální mezihry!), ale dokonce i v okamžicích doprovodu scény či árie. Takto volně stylizován je i divácky jistě zvědavě očekávaný boj s větrnými mlýny: hlavní hrdina se vznáší nad scénou obklopen abstraktními vizemi, jež vytvářejí tanečníci na scéně i promyšlený světelný pohyb. Jeviště je trvale rozděleno půlkruhovou zdí, jejíž okna slouží jako součást galerie či jako jiná prostora k využití nejrůznějších hereckých a pohybových akcí. Scéna je poměrně strohá, působí rovněž spíše snově než reálně – přesně v intencích režijního pojetí.
Liberečtí velmi uvážlivě volili představitele jednotlivých rolí. Všechny role jsou obsazeny po dvou, představitelky Dulciney jsou dokonce tři. V první premiéře se v titulní roli představil Jiří Přibyl . Zjevově o něm platí to, o čem zpívá ve 4. dějství Dulcinea, když napomíná vysmívající se dav: „Je to blázen, ale blázen vznešený.“ Už od počátku vyzařuje zvláštní osobností a autoritou, nesvědčící o jeho podivínství. Pravda, zůstává důstojným, sympatickým a fyzicky nezlomeným chlapem i v posledním obraze, takže pro posluchače neznající děj, působí jeho smrt dosti náhle a tím i méně přesvědčivě. Jeho světlý bas neodpovídá šaljapinovskému témbru (proč by ale za každou cenu měl?), je velmi příjemný a zvučný. I přes množství postav, jež Jiří Přibyl vytvořil na našich scénách a dokonce i na festivalu ve Wexfordu, tato nesmírně náročná role rozporuplné osobnosti je v jeho dosavadní kariéře jistě prozatím vrcholná. Zvládl ji se zdarem a vytvořil svého Dona Quichotta velmi přesvědčivě. Zjevem i zpěvem nádhernou Dulcineou je Jana Wallingerová . Její temnější hlas má podmanivý témbr a imponuje naprostou intonační a technickou jistotou. Bez nadsázky ozdobou celého nastudování je svému pánovi oddaný, dobrotou vyzařující, ale v pravých okamžicích přesvědčivě vybuchující Sancho Anatolije Orla , a to jak herecky, tak i pěvecky. V dalších rolích nelze hovořit o nějakých mimořádných kvalitativních výkyvech. Všichni pojali požadavek režisérky naprosto důsledně a přesvědčivě – osobitě komický a zjevově až absurdní Don Juan Miloše Gutha , vládnoucí ovšem příjemným tenorem, a typově stejně stylový Rodriguez Dušana Růžičky , hlasově i zjevově výborné Věra Poláchová jako Garcias a Lívia Obručník Vénosová jako Pédro. Sympatický výkon podal i sbor. Hudební nastudování bylo v rukách šéfa opery Martina Dobravského . Bylo velmi důsledné a zodpovědné – jednalo se o mimořádně náročný a pro repertoárové divadlo netradiční úkol. Liberecké jeviště a zvláště hlediště neoplývají velikostí, což posluchačům umožňuje vnímat sólisty i sbor bezprostředně a čitelně. Malá prostora naopak nevyhovuje orchestru, hrajícímu ve velmi skromných podmínkách. V žádném případě nejde o pouhou doprovodnou složku. U Masseneta hraje mimořádnou roli, čeká ho mnoho niterných nuancí a předpokládá se u něho smysl pro výrazovou flexibilitu. Partitura samozřejmě počítá s velkým instrumentálním obsazením, které francouzsky vytříbenou instrumentaci „zabalí“ jak dynamicky, tak zvukově. Limitující malý orchestrální prostor libereckého divadla v tomto směru situaci komplikuje, neboť místo očekávaného zakulacení příliš vynikají jednotlivé instrumenty. Navíc při premiéře nebylo vše co do zvukové a intonační jistoty úplně v pořádku. To ovšem samozřejmě mohou a jistě budou postupně eliminovat následující provedení. Celkové hodnocení však tyto nuance nemohou ovlivnit do takové míry, abychom tuto inscenaci nepovažovali za výjimečnou a úctyhodnou.
Bohuslav Vítek
