Špičkové večery rozhodně nepotkáváme pouze na Pražském jaru. Mimopražské festivaly se sice nemohou pyšnit plejádami světových superhvězd, má-li příspěvek pokrýt řadu dalších koncertů, přesto můžeme být nejednou zaskočeni neobyčejně dobrým výkonem účinkujících i dramaturgickou zajímavostí dotyčného večera. Pocítil jsem to při návštěvě jednoho z koncertů letošního ostravského Janáčkova máje 24. 5. Tamější Janáčkova filharmonie vsadila na program, který zaujme už při prvotním přehlédnutí názvů jednotlivých titulů. Dvořákův Violoncellový koncert h moll je dílem jedinečným a oblíbeným. Se Straussovou básní Tak pravil Zarathustra je to jako s Čajkovského Klavírním koncertem b moll. Zazáří svými fanfárami pouze na svém počátku a ač vzestupný motiv sestavený z čisté kvarty a kvinty provází další průběh skladby, v onom plném lesku se už neobjeví. Popularita tohoto úvodu je ovšem natolik veliká, že naplní sál. Určité zklamání méně zkušených posluchačů nad jeho jedinou počáteční prezentací se však může záhy rozplynout, nechají-li se vtáhnout do následujících stěžejních oblastí této mimořádné, výrazově a zvukově dynamické partitury, navíc umocněné filozofickým zázemím Nietscheho předlohy. Vyžaduje velké obsazení, je umělecky i technicky nesmírně náročná. Dobré provedení je příznivou vizitkou pro každý orchestr. Janáčkova filharmonie je těleso zkušené, v současné době disponuje zvláště výraznými uměleckými kvalitami. Má vynikající instrumentalisty (nádherná sóla koncertního mistra i jeho kolegů ve smyčcích i dechách). Její spolupráce s Liborem Peškem zdaleka nebyla první a potvrdila vzájemné dlouholeté porozumění a tím i schopnost prezentovat obě skladby večera beze zbytku, v případě Strausse pak za plného nasazení všech složek mohutného symfonického přediva. Liboru Peškovi je Zarathustra velmi blízký, což potvrdil už v dřívějších provedeních doma i ve světě. Ostravské vedl s obdivuhodnou dynamičností, v detailech se smyslem pro monumentalitu celku. Zcela rovnocenně zapůsobil v první části i Dvořákův cellový koncert. Bylo to v první řadě zásluhou Jiřího Bárty . Sólový part jsme zvyklí vnímat prostřednictvím poměrně sytého tónu od počátku až do konce. Bártovo pojetí je však odlišné, je dynamicky více proměnlivé a kontrastní. Jeho Dvořák je romantikem v tom nejryzejším slova smyslu – a to bez ohledu na jakousi domácí tradici. I v důvěrně známých pasážích, jež se jindy dávají s pevným a suverénně jednolitým výrazem, nás překvapí náhlými a nejniternějšími pianissimy v rámci jedné fráze, ve vrcholových okamžicích pak rozevlátým výrazem bez jakýchkoliv rysů patetičnosti. Celkově pomalá tempa (nejvýrazněji ve vedlejším tématu 1. věty, v celé 2. větě ad.) mohl leckdo cítit za hranicemi únosnosti. Osobně jsem je uvítal jako velmi užitečnou připomínku hlubokého lyrického náboje, který se dnes většinou pod dojmem vžitého tradičního pojetí či z obav ze sentimentu pragmaticky přehlíží. Jiří Bárta a Libor Pešek dokázali, jaká je to škoda. Svými uměleckými parametry i celkovým společenským ovzduším se tento večer plně vyrovnal večerům pražskojarním.
