V rámci Pražského jara byla uvedena Smetanova Libuše jako hold českému tvůrci, v roce jeho dvojího výročí. Jakub Hrůša s vybraným souborem pěvců, Pražským filharmonickým sborem a Českou filharmonií nám tímto koncertním provedením opět názorně smyslově doložil, jak velké hudební hodnoty se skrývají v této Smetanově ceremoniální opeře. Provedení na pozoruhodně vysoké hudební úrovni přineslo na obhajobu díla argument cennější než celé svazky. Je ale vůbec třeba Smetanovo nejdokonalejší operní dílo i dnes stále obhajovat? Samozřejmě že není, jeho kvality byly již dávno prokázány. Problém Libuše tkví v něčem jiném. V tom, že je předurčena k velmi omezenému scénickému životu, díky svému oficiálně ceremoniálnímu charakteru. Vždyť sám tvůrce jí takto určil, striktně vymezil její scénické bytí. Původně korunovační opera tak čekala podle jeho vůle celých deset let, až nastala dostatečně slavnostní příležitost hodná jejího uvedení. Dodnes respektujeme Smetanovo přání a dáváme Libuši jen při vrcholných událostech oficiálního charakteru. Slavnostní, značně nedramatický ráz jejího libreta, natož způsob jeho hudebně dramatického uchopení ostatně jinou možnost nedává. Libuše se nikdy nemůže stát repertoárovou operou. Pokud jde o možnosti protlačit tuto veskrze českou operu do světa, je na tom Smetanův chef d’œuvre podobně. I včerejší provedení ukázalo, že se s tím nedá nic dělat.
Koncertní provedení je zajímavá, poměrně vzácná příležitost, jak ocenit hudební kvality díla izolovaně, bez obezličky okázalé jevištní stylizace. Jakub Hrůša se chopil příležitosti rozvinout hudební proud v jeho imanentní síle a působivosti. Tento symfonický přístup se automaticky nabízí. Nic proti tomu, orchestr má v Libuši důležitou úlohu charakterizační, navíc se v něm odehrává veškerá příznačná motivace, která v Libuši kulminuje; vliv Wagnerův je v ní v tomto smyslu ještě patrnější než v předchozím Daliborovi. Je tedy naprosto logické věnovat co nejvyšší pozornost orchestrálnímu nastudování. Nemělo by to však v důsledku vést k překrývání zpěvních partů příliš bujným orchestrem. A to se Hrůšovi v některých scénách stalo, ve 3. výstupu 1. dějství orchestr zněl již předimenzovaně – posuzováno ze 14. řady Dvořákovy síně – takže Chrudoš (Martin Bárta), Šťáhlav (Richard Samek), Lutobor (Jan Šťáva) s Radovanem (Jiří Brückler) všichni zanikali, a to jsou vesměs dost průrazné hlasy. Ostatně ani sbor nebyl dostatečně slyšet. Přitom masa orchestrálního zvuku nebyla v tomto místě ideálně diferencovaná (cl a fg byly v Allegro vivo, ma non troppo zcela utopeny, korektně však přiznejme, že instrumentačně je toto místo samo o sobě dost sporné). Jinak ovšem, v celkovém pohledu, nutno před výkonem filharmoniků smeknout klobouk. Bylo to až trochu absurdní, slyšeli jsme včera Libuši na úrovni nedostupné jakékoli české operní scéně, což se týkalo i výkonu pěvců a sboru. Lépe se v průběhu celého večera prosazovaly ženské hlasy, Kateřina Kněžíková jako Libuše, Alžběta Poláčková jako Krasava a Václava Krejčí Housková jako Radmila. Zaslouží všechny tři absolutorium za to, jak se se svými úlohami dokázaly vyrovnat. Kněžíková se statečně popasovala s dramatickým rozměrem partu, který leží mimo její obor, a dokázala přesvědčivě, že i takováto, řekněme lyričtější, Libuše má svůj raison d’être. Snad jen v úvodu (Bohové věční) nepůsobila ještě zcela koncentrovaně, stále se však zlepšovala a závěrečnou věštbu zvládla naprosto impozantně. Alžběta Poláčková vytvořila živoucí Krasavu způsobem, který snese ta nejpřísnější měřítka. Scéna u mohyly, kde se kvality jejího ohebného lyrického sopránu mohly projevit nejvíce, byla ostatně ve všech směrech vrcholem celého večera. Stadická scéna, s Ženci za scénou, působila poněkud staticky, stále však hudebně na vysoké úrovni, včetně árie Přemysla, kterého ztvárnil celkově výborný Adam Plachetka. Ve 3. dějství koncentrace všeobecně trochu polevila (3. výstup), únava si zřejmě vyžádala svou daň, stále však snesitelnou a plně pochopitelnou vzhledem k horku, které panovalo ve špatně odvětraném sále.
Problém Libuše je i to, že jakési drama se odehrává jen v její prvé polovině. V 1. dějství je zdrojem dramatičnosti soud a následná pohana Libuše, po scéně u mohyly v 2. dějství však již drama v podstatě končí a to, co následuje po lyrické odpočinkové árii Přemysla ve stínu lip, jsou už jen samé slavnostní státnické obřady. Předání poselství Přemyslu Oráči, ve 3. dějství pak jeho slavnostní přijetí na Vyšehradě, svatební obřad a jeho inaugurace následovaná prvým státnickým počinem. A pak už jen, za všeobecného plesání, věštba. Právě toto koncertní provedení opět názorně předvedlo, že skoro až oratorní ráz díla, vizuálně sice zbaveného všeho toho obřadného ceremoniálního patosu, opěvujícího okamžik vzniku české státnosti, je nevymýtitelný, neboť je obsažen v samotné hudbě. Smetanův duch, veskrze, až do morku kostí protkán naivním dobrotivostí, přirozeně inklinoval ke všemu, co je v životě pozitivní, dobré, radostné a slavné. Oslava dobra opanovala všechny jeho opery, z Libuše pak učinila slavnostní tableau, jeden veliký slavnostní obraz, nepříliš životný, nepříliš dramatický, ale vybavený nádhernou hudbou.
Právě tyto rysy Hrůšovo nastudování akcentuje, a to v míře, kdy se mi chce říci, že méně by bylo možná více. To je však jen názor jednoho kritika. Slavnostnost z Libuše odpreparovat nelze, to by z ní pak už nic nezbylo. Z večera jsem si odnášel pocit, jako by to byl hold nejen Smetanovi, ale jako by tu ožíval étos celého národního obrození, s nelomeným entuziasmem jeho prvých generací. Hrůša zde národní plesání vyzdvihl opět na ten starý pozlacený piedestal, vznosný a přenádherný, zbudovaný v 19. století našimi předky s láskou a hrdostí. Otázka, kterou si pro sebe kladu, aniž mám sebemenší ambici na ni odpovídat, zní, zda tyto sentimenty, konstitutivní pro posilování národní identity a hrdosti – tedy něčeho, co patří dávno minulosti – mohou dnes ještě někoho aktuálně oslovovat. Český národ neskoná! To je prima, ale koho to dneska ještě trápí? Ale třeba se mýlím, doba je složitá, národ rozvrácen a pojem vlastenectví jako by získával nový obsah. A noví lidé si ho berou do úst. Pak by asi nebylo od věci si občas připomenout, čím žili naši předci. Naštěstí ten včerejší počin – minimálně to je jisté – byl, pokud jde o hudební stránku, na vynikající úrovni.
