Když se v lipské opeře otevřela opona, v první chvíli jsem si pomyslel, že je nejspíš změna programu. Na jevišti totiž byla realisticky pojednaná jakási „společenská místnost“ s typickým nepoetickým nábytkem, kde tráví bezútěšné dlouhé chvíle pacienti léčeben dlouhodobě nemocných, tyto prostory jsou příznačné stejně tak i pro starobince a blázince. Tedy, pardon, domovy důchodců a psychiatrické léčebny. V tomto prostoru v tu chvíli byla jediná osoba – jakási stařena v noční košili s brýlemi a rozčepýřenými prošedivělými vlasy. Dala pokyn dirigentovi a ten spustil. Skutečně jsme poznali typické janáčkovské rytmy a melodie, kontrastující s jeho úsečností a slučující poetičnost s razantní zemitostí. Ve chvílích, kdy skladatel navozuje atmosféru chvějivého vzduchu přehřátého letního odpoledne na lesní pasece, kdy většina inscenátorů se snaží postihnout kompoziční záměr této neobvyklé opery, spojující vjedno příhody lidí a zvířat navzájem prostoupené jakýmsi přírodním panteismem snoubícím přírodní lyriku s někdy až drastickou komikou, hledající paralely v životě zvířat i lidí, aby vše v závěru vyústilo v apoteózu věčného koloběhu života v nedělitelnosti umírání a rození.
Dotyčná stařena, která později ztvárnila i cvrčka a sojku, se šourá po jevišti opírajíc se a tlačíc před sebou nablýskané kovové opěradlo na kolečkách, dnes běžný vehikl pro invalidy, za zvuků předehry, kdy obvykle tančívají komáři, vážky, motýli a kdy se objevuje rozličná lesní havěť, scéna se dává do pohybu a my postupně zjišťujeme, jak vypadají další prostory tohoto sociálně-nemocničního zařízení. Jsou tu nemocniční postele, různé nemocniční vozíky, instrumenty, sesterna i kancelář přednosty celého zařízení, na jehož stole se tyčí trofeje, na stěně visí diplomy a také velká lovecká puška.
Ano, přednosta je u Janáčka revírník, tedy jedna z hlavních postav, který se tu i v kanceláři může mazlit se svou milovanou flintou, ale většina jeho dalších akcí při transformaci Příhod lišky Bystroušky dopadá násilně anebo zcela nesmyslně. Především samotné chycení lišky, která je tu prezentována coby asi tak šedesátiletá pacientka, která si o sobě namlouvá, že je liškou, a všechny situace jsou výplodem její fantazie, jejího choromyslného mozku. Snad až na vztah s lišákem, který coby kalhotková role je představován ženou ještě starší než „liška Bystrouška“ a kteří spolu prožijí námluvy, svatbu, vzpomínání na děti i Bystrouščinu smrt. Není zcela jasné, zda je to muž, anebo mužatka, ale každopádně jejich svatba je v dotyčném zařízení událost, hrají tu s sebou všichni.
Je to pohádka či pravda?
Tuto domněnku nechává dámský inscenační tým – režisérka Lotte de Beer a výtvarnice scény a kostýmů Marouscha Levy – otevřenou. Je na divákovi, aby si odpověděl sám.
Režisérka měla volnou ruku v koncipování jednotlivých situací: pes Lapák je tu jedním z frustrovaných spolupacientů, obtěžující „lišku“ sexuálně, při Bystrouščině snu na sebe berou pacienti i nemocniční personál zvířecí masky, sestřičky jsou slepicemi, kohout mladý doktor, Frantík a Pepík jsou rozjívené zdravotní praktikantky, paní revírníková a taktéž sova jedna z „hádavých“ pacientek (že by byla manželkou přednosty ústavu lze jen těžko věřit), hostinský Pásek je zřízenec o holi, paní Pásková staniční sestra a liščata jsou kupa dětí, které sem přivedl (snad pro povyražení pacientů) učitel. Namísto jezevce z doupěte tu vyhání „Bystrouška“ za asistence ostatních pacientek jakéhosi prominentního nemocného z exkluzivně vybaveného pokoje. Je tu ovšem i řada situací bez lišky, a ty režisérka již obtížněji zakomponovává do své scénické metafory. Učitel i farář přicházejí zvenčí, Terynka je jednou ze sester a přednosta – revírník se dostává kvůli ní s Haraštou, jedním z lékařů či ošetřovatelů, do konfliktu. Otázkou: „A nepytlačíš mi tady, Harašto?“ naráží na avantýry se sestřičkami. Smrt Bystroušky je samozřejmě nutno chápat opět jako metaforu, i když jejímu umírání na nemocniční posteli nelze upřít silnou emocionální účinnost.
Některé scény jsou docela vtipné, mají sice punc kabaretu, ale s Janáčkovou operou se samozřejmě míjejí naprosto. I samotný závěr, u Janáčka záměrně patetický, je tu zcela „mimo mísu“. Malá Bystrouška je děvčátko v košilce a malý žabák zase takový dobře vychovaný chlapeček. Ale že by s nimi přednosta nemocnice laškoval?
Naštěstí po hudební stránce bylo představení perfektní. Dirigent Matthias Foremny dal Janáčkově partituře transparentní stavbu, jednotlivé obrazy, jednotlivé scény, ba jednotlivé hudební fráze dýchaly lyrickou projasněností i trpkým hořem, živelnou emocionalitou i bytostným humorem, který rovněž, snad ještě víc než jindy, právě vyzněl hořce, trpce až mrazivě. Jedno mělo hudební nastudování se scénickou podobou společné: šlo o trochu nostalgický, trochu groteskní a trochu útrpný pohled na podzim života, často zmarněné touhy a sny, které ve chvílích, kdy už čekáme na smrt, kdy už slyšíme, jak klepe na dveře, znovu ožívají, znovu se připomínají. Revírníkovo „a přece su rád, když kvíčerom sluníčko zasvitne“ prostupuje jako „červená nit“ všechny scény. Lipský Gewandhausorchester hrál skvěle. Je vidět, že má s operou 20. století nemalé zkušenosti. A samozřejmě klobouk dolů před sólisty. Dominovala pochopitelně Viktorija Kaminskaite jako liška a Kathrin Göring jako lišák; Tuomas Pursio zvládl „revírníka“ s urputnou představivostí. Ostatní volili u postav, v řadě případů spojených v dvojrole i vícerole, expresivní, napůl groteskní, napůl lyrizující, tklivou zkratku. Byla to plejáda profesionálně vytříbených výkonů, které si předávaly štafetu, dávaly zapomenout na rozpory mezi textem, hudbou a jevištními akcemi. Vnitřní podstatě janáčkovských, ať už lidských, či zvířecích postav a postaviček nezůstaly nic dlužny. Byli to: Timothy Fallon (učitel, pes), Milcho Borovinov (farář, jezevec), Matthew Anchel (Harašta), Karin Lovelius (paní revírníková, sova), Keith Boldt (Pásek), Cornelia Röser (Pásková), Detlef Thamm (datel), Jordi Molina (kohout), Ji-Youn Jung (Chocholka), Olena Tokar (cvrček, Pepík) a Laura Atkinson (kobylka, Frantík).
Přes to všechno je nutno inscenaci lipské Lišky Bystroušky chápat jako marný pokus transformovat Těsnohlídkův a Janáčkův děj o trampotách zvířat a lidí z Bílovic u Brna, jako za vlasy přitaženou snahu být extravagantní za každou cenu. Rozhodně se asi Leoš Janáček, Rudolf Těsnohlídek i všichni janáčkovští badatelé museli obracet v hrobě, zatímco nám žijícím během představení občas nezbývalo než se divit a žasnout.
