Podobně jako se vloni jakoby roztrhl janáčkovský pytel s Osudem a Šárkou , které byly po dlouhé pauze opět uvedené na českých i světových jevištích, a předloni s Jenůfou a Káťou , tak je tento rok situace podobná co se týká Lišky Bastroušky . Nevím, jaké „kosmické“ zákonitosti řídí tuto koncepci uvádění stejných Janáčkových oper, ale je to přinejmenším podivuhodné. K operním domům uvádějícím v tomto roce Bystroušku patří kromě Royal Opera House v Londýně (ROH) a pražského Národního divadla také například Bregenze Festival, La Scala a mnichovské Nationaltheater. Janáček se na programu londýnské královské opery objevuje v posledních letech poměrně často, jakoby tím chtěl operní dům kompenzovat relativně pozdní premiéry Janačkových oper v Británii. (Například premiéra Lišky Bystroušky v Británii se odehrála až v roce 1961, tehdy pod taktovkou Sira Colina Davise v Sadler's Wells – předchůdce Anglické národní opery).
Únorová premiéra obnoveného představení Lišky Bystroušky v ROH dopadla podle očekávání nadmíru dobře. Jedná se o třináct let starou inscenaci v režii vynikajícího skotského divadelního a televizního režiséra a spisovatele Billa Brydena . Na nesporném úspěchu nestárnoucí a s bezednou fantazií udělané opery se velkou měrou podílel i scénograf William Dudley , choreograf Stuart Hopps a osvětlovač Paule Constable . Pozadí s obrovitým kolem od bicyklu – jakoby ho někdo v lese zapomněl – bylo dominantou scény, na které se vtipně otáčely a pohybovaly sytě zelené garážové kartáče myček aut znázorňující stromy. Také hospoda byla neobvykle zasazená do velkého sudu. Na témže jevišti hmyz-baletky, posazený na něčem, co vypadalo jako prototypy letadel z Michelangelova skicáku, přelétával napříč podle rytmu hudby; žáby si to pádily přes jeviště enormně velkými skoky a součástí přírodního světa byla přes tři metry dlouhá housenka na kolečkách. Po vizuální stránce byla inscenace vším, co by od ní očekával i ten největší snílek, právě taková, jakou od Bystroušky v duchu tajně očekává malé dítě i dospělý. Perfektně propracovaná choreografie byla skutečně podmaňující. Kostýmy byly také úsměvné a stejně jako pohyby pěvců byly napůl jakoby zvířecí, napůl „lidské“. K tomu se ještě přidružily výborné pěvecké výkony a diváci odcházeli domů skoro v radostném tranzu. Bystrouška byla zpívaná v angličtině, což je pro ROH v podstatě netypické. V hlavní úloze debutovala Američanka Dawn Upshaw , jež zpívala úlohu Bystroušky poprvé. Upshaw jasný a čistý soprán se neláme v žádné poloze a je tedy čirým potěšením jej poslouchat. Upshaw se proslavila jak pro unikátní, „neoperní“ barvu hlasu, tak pro perfekci, s kterou v minulosti nastudovala i ty nejkomplikovanější soudobá díla, což potvrdila i v Londýně. Její pěvecký projev je navíc korunován srozumitelností, jaká není ani dnes vždy pravidlem. Lišák, Joyce DiDonato , jí byla dobrou partnerkou. Nezvykle mladistvého revírníka vytvořil Gerald Finley . Jeho verzatilní baryton mistrovsky rozehrál společně s Rechtorem (Stuart Kale ) a Farářem (Jeremy White ) řadu vtipných obrazů. Bohužel kvůli nešťastnému nebo spíše neadekvátnímu překladu libreta (Yveta Synek-Graff a Robert T. Jones ), které působilo téměř primitivně, byly některé detaily v anglické verzi příliš oslabeny. V porovnání s produkcí v pražském Národním divadle byl příběh této Bystroušky určitě inspirativnější, vyzrálejší a s adekvátnějším scénickým rytmem, které umožňovalo integrálnější herectví. Provedení bylo také více univerzální a méně namířeno k dětskému divákovi, což ovšem samo o sobě není žádnou kritikou. Po hudební stránce by však Gregorovo pražské plnokrevné a současně dojímavé nastudování, v kterém bylo porozumění, upřímnost a vroucí láska k Janáčkovu dílu, obstálo lépe než nastudování Johna Eliota Gardinera , nehledě na skvěle hrající orchestr ROH . Janáčkova hudba v jeho podání málem umřela na chudokrevnost. Gardiner nikdy nenechal jednotlivé fráze vyznít ve své úplnosti, jakoby je neustále potlačoval s jediným cílem doprovázet zpěváky a bál se proto popustit uzdu této živelné hudbě. Smyčce zcela postrádaly janáčkovský lesk ve vrchních polohách, chybělo proměnlivé asymetrické frázování, jednotlivá melodická jádra protékala v homogenním celku, bez přílišné diferenciace a mírné tempové rozdíly nevýraznému projevu také nepomohly. Originální party a sóla dechových nástrojů se tím bohužel úplně ztrácely. Myslím, že kterýkoliv z našich předních dirigentů by se s náročnou partiturou vypořádal lépe. Je jenom škoda, že si to také nemyslela ROH, mohlo tím vzniknout po všech stránkách uchvacující představení.
