Igor Levit je jedním z nejosobitějších a nejpozoruhodnějších současných pianistů a na letošním Pražském jaru patřil k nejzářivějším hvězdám. Pro svůj festivalový recitál (Rudolfinum, 25. května 2023) si připravil velmi zvláštní program, který v žádném případě nelze označit za „tuctový“.
V úvodu přednesl Šest chorálových předeher Johannesa Brahmse. Jedná se o výběr z Jedenácti chorálových předeher op. posth. 122, jež Brahms zkomponoval původně pro varhany. Pro klavír je upravil proslulý italský pianista a skladatel Ferruccio Busoni. Cyklus Jedenácti chorálových předeher je posledním Brahmsovým opusem – publikovaný byl až po skladatelově smrti. Je příznačné, že závěrečné číslo cyklu – i závěrečné číslo Busoniho výběru – nese název O Welt, ich muss dich lassen (Ó světe, musím tě opustit). Levit hrál Brahmsovy chorálové předehry pokorně, jako hluboce osobní výpověď člověka blížícího se konci života. Pianissimo, které nasadil v prvním čísle, znělo snově, jako by hudba přicházela odkudsi z velké dálky. A tímto snovým pianissimem okouzloval klavírista posluchače i ve většině následujících čísel. Čtvrtou a poslední chorální předehru hrál v silnější dynamice, přičemž se barevností svého tónu obdivuhodně přiblížil zvuku varhan. Mimořádnou pozornost si zasloužila Levitova výstavba hudebních frází. Pianista je klene tak plasticky a tak přirozeně, jako by na světě nebylo nic jednoduššího.
Jako druhé číslo recitálu byly v programové brožuře avizované Variace na lidovou píseň soudobého amerického jazzového skladatele a klavíristy Freda Hersche. Levit však po doznění poslední Brahmsovy chorálové předehry vstal od klavíru a v poměrně dlouhém monologu překvapil posluchače sdělením, že místo Variací zahraje od téhož autora Šest písní beze slov, jejichž premiéru uvedl jen několik dní před svým pražským recitálem na prvním ročníku Klavierfestu v Luzernu. Pražskojarní publikum mělo tedy možnost slyšet opravdu nejčerstvější novinku. Herschovy skladby jsou evidentně inspirované lehčí múzou, v první z nich můžeme dokonce navíc tušit Chopina. Levit je hrál odlehčeně, zpěvně, se sympatickým nadhledem, tak jak se na hudbu tohoto druhu sluší.
Po přestávce zazněla nejprve předehra k opeře Tristan a Isolda Richarda Wagnera v klavírní úpravě známého maďarského pianisty Zoltána Kocsise. Převést Wagnerovu barvitou instrumentaci do klavírního zvuku se zdá být téměř nemožné, ale Levit nejenže dokázal klavíru propůjčit přesvědčivé orchestrální barvy, ale – což mi přišlo ještě pozoruhodnější – udržel po celou předehru obdivuhodný tah.
Na Wagnera navázal Levit attacca Lisztovu slavnou jednovětou Sonátou h moll. Ono „attacca“ je v tomto případě nutno zdůraznit. Klavírista totiž rafinovaně využil toho, že Wagnerova předehra končí přesně stejně, jako začíná Lisztova Sonáta: dvěma staccatovými, v pomalém tempu hranými tóny „g“ v hluboké poloze.
U Lisztovy Sonáty h moll se mnohdy spekuluje o tom, zda skrývá nějaký mimohudební program. Igor Levit nespekuluje. Hraje tuto skladbu tak, že posluchač ani na chvíli nepochybuje, že se jedná o programní hudbu. Ten „program“ je lehce čitelný: je to thriller, napínavý od prvního do posledního taktu. A Levit je v něm démonický průvodce. To, co dokáže dělat s klavírem, je neuvěřitelné. Zvuk se na nás valí v nejrůznějších podobách, často děsivých, rychlá tempa jsou už ne na hranici, ale za hranicí lidských možností, a v pianissimových laufech se zdá, že se Levitovy prsty snad ani nedotýkají kláves. V lyrických pasážích se sice tu a tam otevře klidnější výhled na nebe, ale jinak se celý napínavý děj řítí kupředu neskutečnou rychlostí a se stále děsivějšími peripetiemi. A vzdor oněm lyrickým pasážím ten thriller nakonec nedopadne dobře. Sonáta v temnotách začíná a – byť se těsně před závěrem vznese na chvíli nad zem – temným subkontra „H“ končí. Strhující provedení Lisztovy Sonáty zdvihlo festivalové publikum k ovacím vstoje. A pianista přidal, jako uklidňující pilulku, Schumannovu křehkou poetickou skladbičku Básník promlouvá.
Vím, že Levitova hra budí občas rozporuplné reakce. Ale jeho Liszt bude pro mě patřit k zážitkům, na které se nezapomíná.
