Operní festival Smetanova Litomyšl věnoval svůj pěvecký galakoncert Vídeňské státní opeře. Reprezentovali ji tři sólisté – Adam Plachetka, Valentina Nafornita a Rachel Frenkel. Druhý festivalový večer (17. 6.) zpívali v amfiteátru na nádvoří Mozarta, Rossiniho a Donizettiho, v programu pak byli také Offenbach, Delibes a Lehár.
Sice se ochladilo, ale ne tak, aby počasí koncert pokazilo. Na pódiu se sólově a v různých sestavách střídala milá trojice mladých pěvců, velmi přesně a s evidentním zájmem doprovázená orchestrem PKF-Prague Philharmonia s nenápadně působícím dirigentem Guillermem García Calvou. Program vyzněl příjemně neokázale. Nebyla to nablýskaná Vídeňská státní opera těch nejslavnějších hvězd, ale sympaticky každodenní Vídeňská státní opera živá, současná, směřující do budoucna – stále svou úroveň a pověst obnovující novými a novými talenty.
Adam Plachetka k nim rozhodně patří, je členem souboru v rakouské metropoli už od roku 2010 a vede si tam – a samozřejmě i jinde, včetně Metropolitní opery – dobře. Slyšeli jsme ho nyní v ukázkách z jeho nejčastějších rolí – jako tvrdého, chlapského hraběte Almavivu z Mozartovy Figarovy svatby a jako vemlouvavého svůdce Dona Giovanniho. Také ovšem v neodolatelné árii o pomluvě jako veledůležitého Dona Basilia z Lazebníka sevillského, což je ovšem úloha častěji zpívaná basisty – a Plachetkův hlas naopak stále víc koketuje se světlejší barvou a s vyššími polohami. Velmi pěkně se Plachetka během koncertu podílel na duetech z Rossiniho Italky v Alžíru a z Donizettiho Dona Pasquala, v citlivém hlasovém i výrazovém souznění s oběma kolegyněmi. A tklivé terzettino Dona Alfonsa, Fiordiligi a Dorabelly uvedl sólista několika slovy – rozhodl se tento kouzelně ztišený výstup věnovat nedávno zesnulému sochaři Olbramu Zoubkovi, který v Litomyšli žil a patřil k pravidelným a nepřehlédnutelným návštěvníkům festivalových koncertů, poslední dobou už na vozíku. Provedení této scény z Mozartovy opery Cosi fan tutte bylo ukázkové a emotivní.
Talenty jsou i obě sólistky. Moldavská sopranistka Valentina Nafornita, vítězka významné pěvecké soutěže v Cardiffu v roce 2011, je členkou vídeňského ansámblu šest let. Zpívá tam i na dalších scénách zatím hlavně Mozarta, také – mimo jiné i s Plachetkou – Donizettiho, ale i další role v italském a francouzském repertoáru. Má sympaticky křehký, téměř dívčí hlas a projev, byla na koncertě jemnou Zuzankou i Zerlinou i dalšími postavami. Neodolatelně jemný byl duet – známá a oblíbená barkarola – z Hoffmannových povídek s Rachel Frenkelovou. Tato původem izraelská mezzosopranistka, ve Vídni se objevující od roku 2011, vládne obdobně nepřepínaným, mimořádně příjemným hladkým hlasem. Zpívala dvě „mužské“ árie – Ramira z Mozartovy opery La finta giardiniera a Nicklausse z Offenbachových Hoffmannových povídek, podílela se pak krásně na společných výstupech. Vedle Offenbacha byla z francouzské oblasti zařazen i Léo Delibes – a duet kněžky Lakmé a otrokyně Malliky byl vedle barkaroly další ozdobou programu. Obě mladé ženy držely laťku po celý večer s naprostou samozřejmostí vysoko.
PKF si zahrála několik čísel sama, jak bývá v tomto typu koncertů obvyklé, a s výjimkou malého zaváhání na překotném začátku jedné předehry hrála perfektně, s chutí a stylově. Podobné úkoly nejsou pro ni neznámým teritoriem, ostatně květnová šňůra operních recitálů po Evropě se sopranistkou Dianou Damrau je dostatečnou vizitkou.
Ve Vídeňské státní opeře se sice opereta tolik neuvádí, ale k Vídni patří. A tak je logické, že i do této oblasti dramaturgové festivalového večera Vojtěch Stříteský a Adam Plachetka zabrousili. Veleznámý Danilův výstup o otčině z Veselé vdovy, vysoko posazený, zazpíval Plachetka procítěně i se šarmem. Výstup Giuditty Meine Lippen sie küssen so heiss ze stejné Lehárovy operety nebyl nicméně ve velmi jemném, rozkošném, ale nevášnivém podání sopranistky tou úplně nejlepší tečkou před oficiálním koncem s květinami. Tou se staly až přídavky – známé populární písně z románského repertoáru. Zpívali je všichni tři sólisté společně, naplno – a dobře se při tom bavili.
Smetanova Litomyšl deklaruje, že už nehodlá soutěžit s pražskými operními recitály, s koncerty těch největších hvězd. Jde a půjde svými galakoncerty cestou, kterou „vídeňský“ večer charakterizoval velmi přesně. Odpovídá to setrvale milému profilu festivalu, je to přiměřeně ambiciózní, rozumné, protože patrně i levnější, a přitom to také přináší dostatek hudebních zážitků. A pokud se týká Adama Plachetky, má se od příštího ročníku festivalu stát jeho rezidenčním umělcem. Rovněž dobrý tah organizátorů. Plachetka je na pódiu i mimo ně – například při ouvertuře ke koncertu – skromný a komunikativní a přináší publiku přesně to, co je žádoucí: svrchované umění i civilní lidský vhled do své práce. Uvidíme, jak se bude jeho hlas dál vyvíjet!
