Zařazení reprízy Řeckých pašií (6 představení, reflektuji 25. 9.) Bohuslava Martinů do programu londýnské Královské opery v Covent Garden bylo velice šťastným rozhodnutím, které svým způsobem jako by symbolicky splácelo daň za neuvážené příkoří způsobené této opeře. Po více než čtyřech letech se téměř plný operní dům mohl znovu těšit ze zdařilé koprodukce s festivalem v Bregenzi, která byla premiérou původní první verze. Aleš Březina je autorem rekonstrukce, kterou dokončil k premiéře v Bregenzi po namáhavé ediční práci s téměř detektivními zápletkami. Je ironií osudu, že právě Covent Garden, pro kterou se nakonec Martinů rozhodl operu napsat poté, co zamítl mnohé jiné nabízené možnosti, odmítla v roce 1957 světovu premiéru uskutečnit s poznámkou, že opeře chybějí lyrické momenty a že je zcela nepravděpodobné, že by vzbudila zájem u exkluzivního a intelektuálně založeného publika Covent Garden. Obě verze (druhá vznikla o dva roky později a je známa pod označením „curyšská verze“) se od sebe liší hlavně po hudební stránce: první tzv. „londýnská verze“ je charakterizována fragmentální metodou motivické práce a náhlými změnami stylu, které vytvářejí značně výbojnější jádro opery. Je také mnohem dramatičtější, plyne v jako by daleko naléhavějším tempu s rychlými dialogy a podléhá jasněji propracované vývojové linii, která je v curyšské verzi už mnohem ochočenější, monotónnější a následně i konzervativnější.
U dirigentského pultu bychom si snad ani nedovedli představit povolanějšího odborníka a interpreta, než jakým je Charles Mackerras , který byl mimo jiné i autorem myšlenky na rekonstrukci londýnské verze. Již grandiózní předehra, po které následovaly sbory vesničanů doprovázené výstražnými zvuky zvonů, předvedla, jak pevně a s úplností Mackerras pojal tuto skutečně náročnou partituru. Lahůdkou byla jeho vždy přirozeně volená tempa, která se již stala jednou z nepřekonatelných charakteristik Mackerrasovy obdivuhodné dirigentské finesy, a až do nejmenších detailů mistrovsky pojatá koncepce. Jako příklad lze uvést vysoce citlivou a hlavně neuspěchanou souhru orchestru s pěvci, výtečně volenou situační proměnlivost zvukové vyváženosti nebo ušlechtilá harfová sóla, zvukově protrhávající tonální hladinu jako nečisté svědomí. Takové detaily by se při nedbalém přístupu lehce ztratily v orchestrální mase. Mackerras byl společně s Willardem Whitem v roli kněze Fotise doslova požehnáním celé produkce. Whiteův neopakovatelný pěvecký a dramatický projev nabyl téměř biblických rozměrů. Když ke konci opery s odhodlaným výrazem světce vedl zástup zubožených utečenců, který se znenadání vynořil v hledišti do intenzivní záře bílého světla, nikdo nemohl pochybovat o hloubce Řeckých pašií a jejich uměleckého a lidského poselství. Další centrální postavě – Manoliovi (Christopher Ventris ) – s bezesporu kvalitním tenorem, který byl spíše lyrický než heroický, malinko chyběla právě ona přesvědčivá závažnost, kterou měl dvojím divadelním ztvárněním role Krista ztělesnit. Moment, kdy byl Manolios zavražděn, byl na scéně působivě symbolizován bílým světlem, které se najednou rozlilo na jevišti i v hledišti. Jako Lenio se zaskvěla Juanita Lascarr . Škoda, že se nezhostila úlohy Kateřiny, kde by byla určitě pravdivější a po hlasové stránce jistější než Marie McLaughlin , která se, jak se zdálo, více soustředila na to, jak před obecenstvem vypadá, než na svou závažnou a krásnou roli Kateřiny-Marie Magdaleny a její hluboký mravní přerod. Peter Sidhom jako kněz Grigoris a Timothy Robinson jako Janakos byli naštěstí mnohem přesvědčivější a ostatní menší postavy byly také skvěle obsazeny. Produkce silně zapůsobila i díky výtečnému scénickému návrhu (scéna: Stefanos Lazaridis , kostýmy: Marie-Jeanne Lecca , osvětlení: Davy Cunningham ) a propracovaným, ale zároveň jednoduchým režijním pojetím Davida Pountneyho . Pountney zdařile využil i několik humorných scén, které mu Martinů poskytl, spíše jako raritu v libretu s tak humanním námětem… Na otočném jevišti se nabízel fascinující pohled na téměř neustálý proces proměn různých schodišť šplhajících se do výše, zavěšených zvonů, dřevěných betlémových maket osla a ovce, výjimečně sugestivních a barvitých kostýmů nebo na obrovitém pergamenu zavěšených ikon Krista. Prostě opravdový a stále akuální operní skvost!
