V rámci festivalu Dvořákova Praha zazněla 8. října v Rudolfinu Londýnská filharmonie s šéfdirigentem Vladimirem Jurowským a sólistkou Alinou Ibragimovou. Program koncertu nabídl díla Dvořáka, Prokofjeva a Šostakoviče. London Philharmonic Orchestra patří mezi přední britské orchestry světové pověsti, a pod vedením Vladimira Jurowského svou pověst potvrdil.
Nejprve Dvořákovu síň rozezněla Polednice Antonína Dvořáka. Všechny čtyři symfonické básně na téma balad Karla Jaromíra Erbena jsou geniální dílo, jež v kontextu ostatní Dvořákovy tvorby není ještě zcela dostatečně oceňováno. Janáček v nich však například slyšel světy tónů, barev a harmonií, které byly jeho hudebnímu cítění velmi podobné. Polednice je ze čtyř částí cyklu tou nejkratší, ale i v době přivyklé hororům svou temně děsivou expresivitou nejúčinnější. Není divu, že i významný Dvořákův příznivec Eduard Hanslick byl tímto opusem vyveden z míry. Vladimir Jurowski však jeho atmosféru pochopil a tlumočil velmi přesvědčivě. V ruské hudbě, podobně jako v historii a duši, se prvek tajemnosti, děsivé fantazie i skutečnosti často promítal ve zřetelné podobě až donedávna (Šostakovič). Ruskému dirigentovi se v britsky korektním orchestru podařilo tyto pravěké elementy probudit a projevit natolik, že skryly i pár drobných nepřesností.
Houslový koncert č. 1 D dur napsal Sergej Prokofjev v letech 1915 – 1917, ale interpretům se jevil natolik nezvyklým, že se premiéry dočkal až roku 1923 (Paříž). Skutečného pochopení a uznání však dosáhl o rok později, v pražském provedení slavného Josepha Szigetiho. Dnes se již řadí mezi nejvýznamnější houslové koncerty. Alinu Ibragimovu pokládám za jednu z nejzajímavějších a nejmuzikálnějších houslistek současnosti. V její hře není nic z jalového „trendy“ přehánění a umělé pseudooriginality, jež zaplevelují projev mnoha interpretů. Andantino se jevilo jako něžně zpěvný rozbřesk neuvěřitelného ppp, s úžasným tahem do dramatična, v jehož přechodu do závěru téměř mrazilo. Podobně i v následujících větách (Scherzo. Vivacissimo – Moderato. Allegro moderato) rozehrála bohatou paletu barev a nálad – její Prokofjev zněl něžně i divoce. Ibragimova hraje s půvabně uvolněnou lehkostí tančící víly. Aplaudující publikum si vynutilo přídavek – byla jím křehce poetická třetí věta Sonáty pro sólové housle Arvo Pärta.
Symfonie č. 11 g moll „Rok 1905“ Dmitrije Šostakoviče je dílo silně poznamenané obavami z předchozích tvrdých odsudků bolševických ideologů. Čtyřvětou symfonii hrozivých rozměrů lze vnímat v několika kontrastních rovinách. Geniální skladatel chtěl bezesporu „odčinit“ svou předchozí „formalistickou“ nepřijatelnost a vtělil svou hudbu i se svými děsy do vyžadované formy sovětské ideové patetiky, která iniciuje i názvy jednotlivých částí – I. Adagio (Palácové náměstí), II. Allegro (9. leden), III. Adagio (Věčná vzpomínka), IV. Adagio non troppo (Poplach). Skutečně se tím z nejhoršího rehabilitoval, a dokonce mu byl udělen nejvyšší Leninův řád. Svým způsobem vlastně však ideology přelstil: Těžká, chmurná a hrozivá atmosféra symfonie končící stupňujícím se zuřivým šílenstvím zvuku vyjadřuje možná lépe než v jeho jiných dílech bezmoc a hrůzu člověka v totalitním světě. Vladimir Jurowski a Londýnští symfonikové silou této výpovědi a svým uměním nejprve přibili ohromené publikum do sedadel, a v závěru vzedmuli dlouhou vlnu nadšených ovací.
Vladimir Jurowski (1972, Moskva) pochází z umělecké rodiny (otec je též dirigentem), a od roku 1990 žije v Německu. Dirigování studoval v Drážďanech a Berlíně. Od svého brilantního debutu na Wexfordském festivalu a v Royal Opera House Covent Garden v roce 1995 hostuje úspěšně u nejvýznamnějších světových těles (Metropolitní opera, Wiener Philharmoniker, Petrohradská filharmonie, atd.). Roku 2007 mu byla udělena cena Royal Philharmonic Society Music Award. V Londýnské filharmonii působí od roku 2003, nyní je zde i generálním ředitelem. Na orchestr a publikum působí charismatem, jenž čímsi připomíná filmové hrdiny Antonia Banderase – jak zjevem, tak střídmou a úspornou, ale velmi účinnou a funkční gestikulací.
Alina Ibragimova (1986, Polevsk) hraje na housle od čtyř let. Již jako pětiletá zahájila úspěšné studium na moskevském Hudebním Institutu Gněsiných, a v šesti letech si již zahrála s několika orchestry včetně Velkého divadla. Tato půvabná drobná blondýnka má (podobně jako např. Sofia Gubajdulina) tatarské předky. V roce 1996 se její rodina přestěhovala do Anglie, když její otec přijal místo 1. kontrabasisty u Londýnských symfoniků a její matka (houslistka) místo pedagoga na Yehudi Menuhin School. Zde studovala u Nataši Bojarské, a později na Royal Colledge of Music u Gordana Nikoliče. Je laureátkou několika mezinárodních soutěží a pravidelně koncertuje na nejvýznamnějších světových pódiích. Nahrála již řadu úspěšných snímků (Hyperion Records, Wigmore Hall Live). Založila smyčcové kvarteto Chiaroscuro, které se specializuje na dobovou interpretaci klasické hudby. Za zásluhy v umění byla roce 2016 jmenována Member of the Order of the British Empire. Hraje na housle Pietro Guarneri z roku 1738.
