Na závěr už názor londýnského ansámblu na soudobou hudbu přijalo publikum vcelku jednotně. I tak se domnívám, že dlouhodobá izolovanost dvou světů současného hudebního umění doposud nebyla překonána. Tím nechci říct, že postoj anglického souboru je svatý. Reprezentuje ovšem dost velkou a přesvědčivou část dnešní západoevropské soudobé hudby. Nejsem si jist, zda jsme mu schopni postavit rovnocennou alternativu (když už kritizujeme). Pro mě osobně to byl nakonec veliký zážitek. A zároveň lekce hráčské kultury – žádný člen souboru nešustil s obracením not do ticha nebo sóla svého kolegy a v samotném závěru Takemitsu drželi instrumentalisté své smyčce nehybně nad strunami po celou dobu dlouhého hobojového epilogu.
