Festival uspořádaly South Bank Centre a Royal Academy of Music. Ty jej naplánovaly na duben a květen a v jejich prostorách se také konala většina koncertů. Úspěšnost festivalu rostla přímou úměrou s přibývajícími dny a když se schylovalo k jeho konci, londýnské deníky chrlily na tento projekt chvalozpěvy. Neuvěřitelný úspěch festivalu, který ve svém jádru konfrontoval společnost s náročnou soudobou hudbou, spočíval zejména na dvou důležitých bodech – ve schopnosti přesvědčivé dramaturgie a otevřenosti. Na otázku, co je to přesvědčivá dramaturgie, neexistuje jednoznačná odpověď, je to fenomén do jisté míry ovlivněný schopnostmi a vlastnostmi specifického obecenství i cílem nebo lépe řečeno krédem, které obyčejně zastřešuje jednotlivé koncerty a součásti festivalu. V případě Kurtágova festivalu, který nepřinesl žádné premiéry, překypovaly jeho jednotlivé části nápady a lidé si mohli opravdu vybírat ze široké palety – symfonické (City of Birmingham Symphony Orchestra [CBSO] – dirigent Sakari Oramo , Royal Academy of Music Symphony Orchestra – Zoltan Pesko ), komorní (London Sinfonietta , The Sixteen – Harry Christophers , Arditti Quartet a BBC Singers ) a recitálové (manželé Kurtágovi – klavír, Sakari Oramo – housle s Anu Komsi – soprán, Zoltan Kocsis , Mitsuko Uchida , Joanna MacGregor – klavír a studenti akademie). Vedle workshopů, které vedl samotný Kurtág, se uskutečnily nejrůznější přednášky. Na ukázku jenom několik z výborně sestavených programů: osobně mě nadchnul zejména komorní koncert, který zahájila Beethovenova poslední Klavírní sonáta c moll op. 111 v bravurní, poněkud jazzové interpretaci Joanny MacGregor . Poté následovaly Kurtágovy Scény z povídky op. 19 , jejichž instrumentace zahrnuje mimo jiné i dva cimbály a soprán (Valdine Anderson ) zpívající v ruštině básně Rimmy Dalos (London Sinfonietta ) a Bartókův Mikrokosmos Sz 107 – Šest tanců v bulharském rytmu a Ze zápisníku mouchy , který je z cyklu asi nejnáročnější. MacGregor se v nich úplně vyžívala a její provedení bylo více než strhujícím zážitkem. Poté zazněla Bartókova Klavírní sonáta Sz 80 z roku 1926 a koncert přivedlo k vrcholu Kurtágovo Requiem za milovaného op. 26 , které je úzce spojeno s opusem 19. Dalším výborně sestaveným programem byly dva večerní koncerty CBSO: 1. Schubert: Symfonie č. 8 , Kurtág: Věta pro violu a orchestr (Tabea Zimmermann – viola) a Zprávy pro orchestr op. 34 , Schumann: Scény z Fausta . 2. Kurtág: Stele op. 33 , Bartók: Klavírní koncert č. 3 (Zoltan Kocsis ), Kurtág: Čtyři capriccia (Anu Komsi – soprán), Stravinskij: Suita Pták Ohnivák (verze z roku 1945).
Otevřeností myslím schopnost zasáhnout co nejširší vrstvy potencionálního publika, a to hlavně těch lidí, kteří si myslí, že by se na koncertě soudobé hudby nikdy v životě neocitli. Tak například na prvním koncertě, kterému předcházela rozmluva s Mitsuko Uchidou , hrál Kurtág se svou paní program zahrnující Kurtágovy intimní miniatury Játékok (hry) smíšené s Bachem. Tento do posledního místa vyprodaný koncert dosáhl úchvatné, určitým způsobem až pohádkové atmosféry, v které se nesl až do konce. Vřele doporučuji Kurtágovy Kafka Fragmenty op. 24 . Je to čtyřicet aforismů pro soprán a housle, které jsou vynikajícím úvodem do skladatelova světa hudby (Anu Komsi – soprán a Sakari Oramo – housle). Dalším správným krokem bylo poměrně nízké vstupné a vstup zdarma na všechny koncerty na půdě Akademie, což propagaci vydatně prospělo. Na umělecké úrovni festivalu se však určitě podepsal hlavně fakt, že sám Kurtág byl zapojen do plánování jednotlivých koncertů a výběru skladeb. Program měl podle něho odrážet nejen jeho vlastní tvorbu, ale hlavně skladby a skladatele, kterým se hluboce obdivuje.
