Předposlední koncert Pražského jara (Dvořákova síň, 1. 6. 2017) patřil v letošní programové nabídce festivalu k těm nejatraktivnějším. Vystoupil na něm jeden z nejznámějších evropských komorních orchestrů Camerata Salzburg spolu s rezidenčním umělcem festivalu, pianistou Alexandrem Lonquichem. Lonquich je osobností mimořádně všestrannou, což mohlo festivalové publikum ocenit hned na třech koncertech: 23. května se představil jako sólový klavírista, 26. května předvedl své umění jako komorní hráč (v triu s houslistkou Vilde Frang a violoncellistou Nicolasem Altstaedtem) a na večeru s Cameratou Salzburg jsme měli možnost vidět a slyšet ho dokonce v „dvojroli“ – jako dirigenta a zároveň jako sólistu ve dvou Mozartových klavírních koncertech.
Jako první číslo večera uvedla Camerata Salzburg suitu ze Stravinského baletu Pulcinella. Orchestr v ní prokázal své nesporné kvality, hrál disciplinovaně a jeho zvuk byl obdivuhodně barevný a transparentní. Rychlé věty měly sympaticky svižná tempa, závěrečné Finale se vyznačovalo odpichem málem až jazzovým. Lonquich dirigoval velmi střídmě, jeho pohyby byly mnohdy téměř neznatelné. Nebylo pochyb, že hráči znají dílo natolik dobře, že by ho dokázali provést ve stejné kvalitě i bez dirigenta. Ve výtečné dechové sekci mne nejvíc zaujala první hobojistka Rossana Calvi. Její hoboj měl jedinečný tón – zvučný, plný, šťavnatý – a umělkyně ho dokázala skvěle uplatnit (Serenata, Gavotta). O Lonquichovi je známo, že má velký smysl pro humor, a proto jsem se těšil, že vymyslí něco neotřelého a vtipného v legrační VII. větě suity. Jenže jak dirigent, tak i orchestr zachovali v této větě zcela vážnou tvář. Hráli dobře, spolehlivě, ale nic objevně vtipného nepředvedli.
V následujícím Mozartově Klavírním koncertu F dur KV 459 však došlo k překvapivé proměně. Z korektního střízlivého dirigenta se stal úplně jiný člověk: už od úvodních taktů první věty sršel energií – na pódium doslova vběhl – a bylo na něm vidět, že právě tahle hudba je jeho svět a Mozart že je autorem jeho srdce. Orchestr hrál první větu s ohromným švihem a v živém tempu, a když Lonquich zasedl k nástroji a zahrál svůj první sólový vstup, bylo po několika málo taktech jasné, že se bude jednat o výjimečné provedení. Lonquichův klavír zářil, perlil, zvonil, zpíval i hladil, a rejstřík pianistových barevných a úhozových nuancí se zdál být bez hranic. Umělec byl zjevně ve svém živlu – hrál i dirigoval naprosto přirozeně, jako by na světě nebylo nic jednoduššího, a vše dělal s takovou lehkostí, jako by se jednalo o improvizaci. Ve volné větě zněl orchestr trochu pastózněji, než bývá zvykem, zatímco Lonquichovu hru tu nebylo možné vnímat jinak než jako nejčistší poezii v tónech. Neméně svižná a jiskřivá než první věta byla i věta finální. Zvláštní pozornost si v celém díle zasloužily Lonquichovy kadence – pianista je totiž pojímá ne jako nějaké samoúčelné technické exhibice, ale jako svébytné básnivé komentáře, které logicky vplývají do hudebního toku.
Druhá část večera se odehrála na obdobném dramaturgickém „půdorysu“ jako část první. Nejprve zazněl Stravinskij – tentokrát jeho Danses concertantes. Přestože je partitura tohoto díla barvitější, rafinovanější a komplikovanější než partitura Pulcinelly, Lonquich se ani tady nenechal strhnout k velkým gestům a dirigoval „Tance“ pohyby stejně střídmými jako Pulcinellu. Pokud jsem měl v Pulcinellovi svého orchestrálního favorita v hobojistce, pak v „Tancích“ se k ní připojila báječná dlouhovlasá tympanistka Rizumu Sugishita. Její rytmickou suverenitu by jí mohl závidět leckterý mužský kolega.
Při Mozartově Klavírním koncertu G dur KV 453, který následoval po Stravinském, došlo u Lonquicha opět k oné zázračné proměně jako v první části večera. Tentokrát jsem už ale byl připravený, a přiznávám, že jsem se na tu proměnu těšil. Lonquich opět vběhl na pódium nabitý energií a v nejlepším rozmaru, a když zazněly první tóny, patřilo Rudolfinum už pouze Mozartovi a Lonquichovi. Hlavní téma první věty pojal Lonquich překvapivě lyricky, což však nebylo nikterak na závadu, spíš jen jako by umělec nabídl posluchačům nový úhel pohledu. Ve volné větě, která je sama o sobě v kontextu Mozartových klavírních koncertů velmi zvláštní (s častými a téměř „bolestivými“ půltónovými průtahy) jsem obdivoval Lonquichovu inspirovanou práci s časem a přitom jsem si zároveň uvědomil, jak hluboce musí mít umělec Mozarta „zažitého“ (aniž by se v nejmenším dalo mluvit o rutině). Variační finální větu hrál Lonquich v uměřeném tempu, opět lyričtěji, než jak bývá zvykem, a to dokonce až tak dalece, že jsem v mollové variaci musel myslet na Chopina. Neobyčejně svižná poslední variace strhla publikum k obrovskému potlesku. Lonquich velkoryse přidal překrásnou volnou větu z Mozartova Klavírního koncertu B dur KV 595 a po ní ještě pozoruhodnou sólovou Mozartovu Gigue G dur KV 574. Pan Lonquich hraje Mozarta opravdu bezkonkurenčně a je skvělé, že nám Pražské jaro nabídlo možnost přesvědčit se o tom na vlastní oči i uši.
