Mezzosopranistka Elīna Garanča je jednou z nejpodivuhodnějších osobností současné světové pěvecké scény. Její kariéra začala na počátku 21. století. Senzační debut v Metropolitní opeře v roce 2008 v roli Rosiny v Lazebníku sevillském ji katapultoval mezi nejobdivovanější operní divy. (Dlužno dodat, že k mediální proslulosti vydatně přispěl exkluzivní kontrakt s Deutsche Grammophon.) Její první pražský recitál v prosinci 2007 se stal největší pěveckou událostí roku, návrat 2. srpna by mohl aspirovat na událost letošního roku. Smetanovu síň pražského Obecního domu naplnilo natěšené publikum. (Nechyběli ani prominenti včetně ministra financí Miroslava Kalouska, který svými politickými kroky však klasické hudbě zrovna moc nepomáhá.) Elīna Garanča se lidem odměnila fantastickým výkonem, který patřil do kategorie snů. Program si samozřejmě nemohl klást, vzhledem k rámci operní show, vysoké dramaturgické cíle, ale přesto nebyl v našich poměrech tuctový. Ač neměla paní Garanča před rokem 2000 nic společného se Španělskem, tak díky svému manželovi, dirigentu Karlu Marku Chichonovi , teď zpívá španělskou hudbu ráda, často a lépe, nežli rodilí Španělé.
Její přednes pěti zarzuel (Fernando Obradors, Pablo Luna, Francisco Asenjo Barbieri a Ruperto Chapí) byl strhující. Je nabitá energií a hlasem, očima a lehkými náznaky rukou přenesla publikum do původního hudebního světa Pyrenejského poloostrova. Přitom nepotřebuje teatrální gesta à la Villazón. Ze dvou árií, Ponchieliho Gioconda a Donizettiho Favoritka , jí více pěveckého prostoru umožnila Donizettiho Leonora di Guzman. Pro mě to byl vrchol večera! Nejefektnější částí večera byl závěrečný blok z Bizetovy Carmen . Garanča je dnes bezesporu nejlepší interpretkou této nejznámější role mezzosopránového oboru. Z jejího zpěvu sálá španělské slunce, vášeň, totální ponoření do role.
Bohužel nic z toho nesálalo tentokrát ze hry Pražké komorní filharmonie , která je žádaným doprovodným tělesem světových pěveckých hvězd a účastní se jak projektů skvělých (Villazón), tak i hudebních kýčů (Pocta Pavarottimu v jordánském městě Petra). Z toho, co orchestr na pódiu Smetanovy síně produkoval, jsem měl pocit, že to vzal jako dobrý letní přivýdělek. Neúčast obou koncertních mistrů bohužel přispěla i k tomu, že houslová sóla byla hodně opatrná a matná. Ovšem drobné prohřešky měly například i trubky a violoncella. Vysokému kreditu PKF nesvědčila ani ledabylost v přesnosti. Chce-li se PKF skutečně dostat mezi nejlepší světové komorní orchestry, tak pouhé odehrání not je neakceptovatelné. Bohužel projev dirigenta Chichona jej k výkonu, který by korespondoval se zpěvačkou, neinspiroval. Smutkem byla už předehra k Verdiho Sicilským nešporám . Po preludiu El Bateo od Federica Chueca jsem měl pocit, že to přece jen nebude tak špatné. Bohužel zařazení, jakkoliv dramaturgicky pochopitelné, Španělského capriccia Rimského-Korsakova bylo omylem. Už dlouho jsem neslyšel tak nudné provedení. Každý orchestr má někdy svůj (špatný) den, Pražská komorní filharmonie si jej vybrala 2. srpna. Věřím, že byl nadlouho poslední.
