Posmutnělé i radostné byly 8. a 9. října koncerty Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Údajně naposledy stanul na dirigentské podestě FOK Serge Baudo. Nejdřív převzal od předsedy České hudební rady Jaromíra Javůrka prestižní výroční cenu a pak s mladistvým elánem, který popíral datum narození (1927), nabídl program, jenž kopíroval první koncert s FOKem z roku 1959. Bylo to sympaticky symbolické, ale také nebezpečné. Uvést výběr z Debussyho Utrpení sv. Šebestiána je dramaturgicky odvážné, ale chce to, aby všechny interpretační složky byly v ideální rovnováze. Orchestr vydal ze sebe vše, co je v jeho současných silách a bylo radostí jej poslouchat. Méně světové byly sólistky – Kateřina Kněžíková, Jana Sýkorová a Jana Wallingerová, jež nebyly tak oslnivé jako trojice Maria Tauberová, Ivana Mixová a Anna Barová v roce 1959. Nicméně i když to nebyl životní zážitek, působil sólový zpěv přijatelně. Pověstným slabým článkem se stal posílený Kühnův smíšený sbor, který se ani zdaleka nevyrovnal Českému pěveckému sboru, vedenému Markétou Kühnovou. Po úmrtí Pavla Kühna prožívá sbor, který kdysi založil, útlum a pád do marginalizace. Je zřejmé, že sbormistr Marek Vorlíček Pavla Kühna nenahradil a je otázkou, zda tomu tak někdy bude. Sboristé zpívali opatrně až bázlivě, intonačně nejisté byly hlavně soprány. Malá zvuková homogenita se vyjevila hlavně v acapellových plochách. Torzovitá skladba tak nabídla otázku, jestli neměla být zvolena jiná koncepce koncertu.
Naopak správnou volbou byla Symfonie d moll Césara Francka. Od prvních tónů byla slyšet a cítit maximální koncentrace a napětí. Úžasná byla energie, kterou Baudo ze sebe vydával a jak orchestr inspiroval. Dirigentovo pojetí bylo přece jen vyrovnanější, klidnější nežli v minulosti, extrémy nahradila zralost a více zpěvnosti. Žádná fráze nebyla jen odehraná, provedení mělo velký tah a zařadilo se mezi nejlepší okamžiky osmdesátileté historie FOKu (Smetáček, Pešek, Bělohlávek, Altrichter, Kout). Bylo to nezapomenutelné! Serge Baudo bude Pražským symfonikům chybět…
