Umělecký šéf Pražského filharmonického sboru, příspěvkové organizace Ministerstva kultury České republiky, Lukáš Vasilek má skutečně mimořádný cit pro překvapení. Pražské sborové koncerty, které několik let společně s ředitelkou PFS Evou Sedlákovou tvrdohlavě prosazuje, jsou objevnou cestou do sborového repertoáru. Někdy jsou to skladby zapomenuté, opomíjené nebo zcela nové, jindy skladby sice známé, ale interpretované s osobitými akcenty na nejvyšší světové úrovni. Sborový cyklus PFS patří k tomu nejpřínosnějšímu, co lze v koncertní sezoně slyšet na české hudební scéně. Nejinak tomu bylo 15. prosince v komorním prostoru Symfonického orchestru hl. m. Prahy, kostelu sv. Šimona a Judy.
Adventní koncert nebyl o Rybově vánoční mši nebo koledách (na ty se dostalo až po skončení oficiálního programu). Český nejlepší sbor nabídl jednu světovou premiéru a dva „klasiky“. Bylo to poslechově náročné, ale potěšující. Jan Dušek, jenž letos završil Kristova léta, napsal, iniciován Lukášem Vasilkem, nevánočně vánoční kompozici pro sóla, smíšený sbor a malý instrumentální soubor Carmen ad cunas, nádhernou píseň na slova Jana z Jenštejna, pražského arcibiskupa ze sklonku 14. století. Pana Duška by asi bylo možné označit za „tradicionalistu“, což by zřejmě mnozí z jeho generace, v níž jsou „in“ hudební instalace, koláže, videomapping, negace všeho, co zavání tonalitou, vnímali negativně. (Bylo by však zajímavé zjistit, jestli by hledači hudebního svatého grálu 21. století byli schopni zpracovat vánoční zvěst.☺) Duškův tvůrčí pohled na text „Panenská matka v chlévě dlí, zpívajíc písně svatební … Buď na výsostech sláva“ je decentně jásavý, nepodbízivý, dalek všem konotacím a velmi, velmi melodický. V Pražském filharmonickém sboru našel skladatel dokonalého interpreta. Dle mého mínění by sice bylo vhodnější, kdyby sóla zpívali vybraní členové sboru, ale Jana Sibera a Martin Šrejma odvedli dobrou práci.
Připomenutí Johna Tavenera bylo pro tento večer nejšťastnějším rozhodnutím Lukáše Vasilka. Vybral The Lamb, As One Who Has Slept a Svjatyj. Vše protkala východní afinita k světu pravoslaví a mimořádný cit pro hlas. Bylo to něžné a vroucí. Velehorským vrcholem pak byl dialog mezi báječně hrajícím violoncellistou Eduardem Šístkem a sborem v meditaci Svjatyj. Tak jemné sborové varhany jsem už dlouho neslyšel.
Po pauze nabídl pan Vasilek u nás v podstatě neznámou kompozici Ottorina Respighiho Lauda per la Natività del Signore, skladbu, která má řadu nádherných míst, ale také ploch poněkud problematických. Opět jsem se nemohl zbavit pocitu, že nejlepší sólisté PFS by byli v dané akustice vhodnější. Z trojice Jana Sibera, Martin Šrejma a Kateřina Kalvachová jsem měl nejmenší problém s poslední z nich. K dobré instrumentální formaci (Daniel Havel, Petra Hoďánková – flétny, Marta Bílá – hoboj, Eva Váňová – anglický roh, Jan Hudeček, Martin Jirásek – fagoty, Junko Honda – triangl) se přidaly klavíristky Lenka Navrátilová a Jana Raiterová.
V přídavcích se dostalo i na dvě vánoční písně, obě v úpravě Jana Duška. Musela samozřejmě zaznít „vánoční hymna“ Narodil se Kristus Pán, nicméně moje oblíbená Byla cesta, byla ušlapaná mě potěšila kromobyčejně. Úpravy byly ve všech aspektech natolik citlivé a přitom svobodné, že mě nutně muselo napadnout, jak by bylo dobré, kdyby nezůstalo u těchto dvou a Jan Dušek vytvořil moderní a přitom tradici reflektující příspěvek k verzím například Luboše Fišera, Jaroslava Krčka či Jiřího Pavlici.
Pražský filharmonický sbor nabízí v této sezoně pouhé tři samostatné projekty. (Další budou 14. března a 19. května.) Jsem pevně přesvědčen, že metropole potřebuje víc sborového světa Jelikož ani od nejbohatších domácích festivalů nelze nic takového očekávat, dovedu si představit náhrdelník šesti koncertů nebo PFS v roli pořadatele, kdy vedle svých projektů bude každoročním hostitelem sborů z Brna, Bratislavy a z Evropy, aby Praha měla konečně možnost samostatně slyšet nejlepší sbory. Jaká to výzva pro objemem odpovídající účelovou dotaci od ministerstva kultury!
