Luzerner Sinfonieorchester, švýcarský orchestr s velkou tradicí – byl založen v roce 1806, a je tedy nejstarším helvétským orchestrálním tělesem – vystoupil 16. září v pražském Rudolfinu v rámci festivalu Dvořákova Praha.
Pod taktovkou svého šéfa, jímž je od sezony 2021/22 Michael Sanderling, přednesli Lucernští symfonikové nejprve ouverturu Egmont, op. 84 Ludwiga van Beethovena, poté spojili své síly s dnes již významným českým pianistou Lukášem Vondráčkem, aby společně provedli 1. klavírní koncert fis moll Sergeje Rachmaninova, a po přestávce završili večer provedením 5. symfonie F dur Antonína Dvořáka.
Monumentální Egmont, tato velkolepá symfonie vítězství, jak ji nazval Johann Wolfgang von Goethe, jehož stejnojmennou tragédii Beethoven vybavil scénickou hudbou, zazněla jako nezadržitelný, kompaktní proud, od temných vstupních akordů až k jásavým intonacím vítězného boje Flander proti habsburské nadvládě. Drsnější tón smyčců jen podtrhoval bojovné odhodlání i lítou bitevní vřavu. Stažení do pp v taktech 45–47 není žádným patentem Michaela Sanderlinga, dělají to i jiní, např. Claudio Abbado, přestože nic takového v partituře není, se záměrem, aby následné crescendo bylo tím efektnější, ale zde to působilo trochu mechanicky a násilně. Naopak výrazně odsazená generální pauza byla bodem zlomu, po kterém už vše nezadržitelně spěje k opojnému vítězství. Ouvertura se svými působivě vzedmutými vrcholy byla důstojným vstupem do večera a ukázala i možnosti orchestru.
Rachmaninovův Klavírní koncert fis moll zazněl se všemi atributy, jež jsou v něm uloženy, a to ve vzájemné shodě dirigenta i sólisty. Jejich přístup k tomuto vášnivému dílu mládí (konzervatoristovi Rachmaninovovi nebylo ještě ani sedmnáct) logicky a nijak překvapivě zdůrazňuje virilní, energetický perkusivní náboj, jenž dominuje ve Vondráčkově přesvědčivém podání takřka všem výrazným plochám díla. Je zřejmé, že tato hudební řeč, její expresivita a dynamičnost, Vondráčkově naturelu maximálně vyhovuje. Mimořádné manuální dispozice, dynamismus lomených akordů, vytrvalost dlouhých běhů – to jsou znaky, jež zdobily jeho výkon. Zvláště však nutno ocenit zřetelnou, pečlivou artikulaci, která nejen dávala patřičný efektní lesk i těm nejvypjatějším pasážím, ale stávala se výraznou zvukovou charakteristikou a formativním znakem díla. Hrála se samozřejmě pozdní úprava z roku 1917, v níž se ruský mistr pokusil o degriegizaci svého mladistvého počinu z roku 1891, byť jen s částečným úspěchem. První koncert fis moll se nehraje tak často jako Druhý a Třetí, a když, tak ne vždy v tak skvělém provedení, které tentokrát předvedl Lukáš Vondráček. Své vystoupení pak završil slavným hitem, Preludiem cis moll.
Foto: Petra Hajská
Provedení Dvořákovy 5. symfonie F dur bych označil za spíše průměrné, nijak nevybočující z řady běžných provedení, ani osobitostí, ani technickou perfekcí. Snad až na závěrečnou větu Finale. Allegro molto, která koncentrací a stupňovanou výrazovostí předčila věty předchozí. Zvuk orchestru bychom neoznačili za hebký a měkký, jeho tonální vyladění spíše zdůrazňuje ten ostřejší konec spektra. Což je někdy ku prospěchu, někdy – v místech kantabilních, lyrických – zase naopak ke škodě. Ne vše zde ladilo sluchu, a mám na mysli i čistotu intonační, v neposlední řadě pak příliš hutné žeště, zejména drsně znějící pozouny. V Páté symfonii promlouvá Dvořák ovšem jazykem převážně romanticky vzníceným, pastorální úseky jsou záhy střídány drsnějšími tóny, nesenými živelným temperamentem, zatímco zpěvných ploch zde tolik není, takže zvuková stránka zase tolik neutrpěla. Právě ve finální větě se Dvořák konečně propracovává ke zralejšímu projevu, můžeme říci, že zde jako symfonik nachází sám sebe. Dospívá k uspokojivému formálnímu řešení, zcela v duchu německého symfonického konceptu. Není divu, že i lucernské pod taktovkou Sanderlingovou toto formálně jisté a spontánním výrazem překypující finále inspirovalo k živějšímu projevu. Pátá symfonie (původním autorovým číslováním označená jako Třetí) představuje velký pokrok oproti hledačskému, ne zcela ujasněnému charakteru předchozích čtyř symfonií, ale stále jí do vrcholné podoby cosi chybí. Jsem sice přesvědčen, že sonátová prvá věta může zaznít v přehlednější, plastičtější, ano i zpěvnější podobě, pokud se její trochu rozvleklé stavbě chytře pomůže –, ale to se od švýcarského orchestru, do jehož zažitého repertoáru Pátá symfonie jistě nepatří, zřejmě nedalo s úspěchem očekávat. Vrcholem večera se tak stal Rachmaninov, díky znamenitému výkonu Lukáše Vondráčka.
