Páteří dalšího z abonentních koncertů Filharmonie Brno , řízeného šéfdirigentem Alexandarem Markovićem , se stala osobnost Witolda Lutoslawského. Můžeme jen kvitovat připomenutí tohoto velikána polské Nové hudby, z jehož tvorby zazněla večer 5. 11. dokonce dvě díla. Vlastní úvod a závěr obstaraly kompozice Hectora Berlioze a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. V českých hudebních vodách zřídkakdy provozovaná Berliozova předehra Soudcové fémy zahajovala, závěr naopak patřil oblíbené Mendelssohnově „Italské “. Oběma skladbám nechyběl živý spád a radost z muzicírování, výkon orchestru nicméně nebyl optimální. Časté byly nepřesnosti smyčců v rychlých figurativních pasážích a propracovanější mohla být rovněž dynamická stránka obou děl. Na Markovićova výrazná dynamická gesta hráči bohužel často nereagovali vůbec, nebo se spožděním. O mnoho lépe dopadl Lutosławski. Jeho rané Symfonické variace z druhé poloviny 30. let hýřily barevností a blýskla se zde zvláště výborná dechová a bicí sekce. Vrchol večera však jednoznačně patřil Lutosławského Koncertu pro hoboj, harfu a komorní orchestr . A to především díky sólistům, harfenistce Kateřině Englichové a hobojistovi Vilému Veverkovi . Vynikající technická připravenost, skvělá souhra a umění vtáhnout posluchače takříkajíc do děje učinily z Lutosławského koncertu nanejvýš delikátní lahůdku.
