Sedmého září jsem kvůli nemoci sledoval koncert PKF – Prague Philharmonia (Dvořák: Stabat Mater) v České televizi, zahájení sezony desátého září jsem si nenechal ujít. Vzal jsem si codein, abych nekašlal, a odjel do Prahy. Vstup do sezony byl sázkou na jistotu i příjemným překvapením. Především však byl výkon orchestru o třídu lepší, nežli na Dvořákově Praze – přesný, iniciativní, homogenní, nazkoušený, poučený.
Byl jsem nadšen překvapivě skvělým provedením pozdně romantického raného dílka Antona Weberna Im Sommerwind, jež se u nás hraje kupodivu velmi zřídka. (Nekomplikovaně idylická skladba se možná zdá českým dramaturgům triviální a nehodna věrozvěsta dodekafonie.) Nicméně zahraje-li se dokonale, je z ní perla. To se přihodilo českému orchestru. Citlivě tvarován nadšeně dirigujícím Emmanuelem Villaumem dospěl k provedení, jaké jsem dosud živě ani z nahrávky neslyšel. Bylo to jemné, tiché a světově báječné! Pan Villaume ukázal, že skladba pro velký orchestr může v nalézt v „komorní“ verzi nové kvality.
Proč zůstal Webern pro mě vrcholem večera? Lieder eines fahrenden Gesellen je jeden z nejčastěji prováděných opusů Gustava Mahlera. Pakliže mají zaznít v plnosti všechny jemné detaily, záchvěvy nálad, vzdechy, zámlky, širokodeché fráze, je třeba, aby byl sólistou výjimečný barytonista a aby byl orchestr kongeniálním partnerem. Andreje Bondarenka předcházely skvělé reference a zajímavé operní úspěchy na kvalitních scénách. Mahlerův geniální cyklus prý zpíval veřejně poprvé. Jeho hlas zněl, jakoby by zpíval v indispozici – jednou volil falzet, jindy moc „tlačil na pilu“ (zvláště forte byla občas až nepříjemná), vyhranil kontrasty, a protože má velmi průrazný hlas, melodická klenutí (zbytečně strukturovaná do krátkých frází) zůstávala nedořešena. Bohužel v přepínání jej (vědomě či nevědomě?) podpořil i dirigent. Je pravděpodobné, že Mahler pana Bondarenka časem dozraje do světových kvalit, zatím je ale jeho interpretace na cestě do úrovně těžko zapomenutelných chvil s Christianem Gerhaherem, Simonem Keenlysidem nebo (z mladších let) s Thomasem Hampsonem.
Beethovenova Symfonie č. 6 F dur op. 68 „Pastorální“ byla strukturálně transparentní, dobře nazkoušená a hýřila radostí. Respekt budily u nás nadstandardní kvality dechových nástrojů a homogenita smyčců ve figurativních „výplních“, přesná charakteristika nálad (například trylkové přírazy ve Scéně u potoka). Přišlo mi sympatické, že dirigent zbytečně nezdůrazňoval zvukomalebné efekty. Na druhé straně čekal jsem větší dlouhodechost v melodických liniích, jakou jsem zažil s Beethoveny Jiřího Bělohlávka a Jakuba Hrůši, a silnější tónové opojení.
PKF – Prague Philharmonia je výjimečně kvalitní orchestr, který by se měl poměřovat, když pominu velká symfonická tělesa, s nejlepšími evropskými komorními soubory. Viděno tímto prizmatem, Beethoven například Chamber Orchestra of Europe s Nikolausem Harnoncourtem mě bavil přece jen více nežli Beethoven PKF 10. září.
