Ačkoliv byla premiéra Festivalového orchestru Dvořákovy Prahy (Dvořák Prague Festival Orchestra) 21. 9. prezentována jako vrchol Komorní řady, byl to plnohodnotný orchestrální koncert. Večer by se dal označit za tradiční obraz v netradičním rámu.
Je štěstí a zároveň smůla, že máme v Česku jen jednoho hudebníka, který je schopen shromáždit mezinárodní orchestr mezinárodní úrovně. Umělcem s obrovskými zkušenostmi, kontakty, mnoha přáteli a renomé je Radek Baborák. Štěstí, protože jej máme a díky němu je zde možnost setkat se s neobvyklými projekty. Smůla, protože je jen jeden. Orchestr s dlouhým názvem byl složen z členů špičkových orchestrů (Berliner Philharmoniker, Wiener Philharmoniker, Royal Concertgebouw Orchestra, Münchener Philharmoniker, Rundfunk Sinfonie Orchester Berlin, Česká filharmonie, PKF – Prague Philharmonia, FOK, SOČR ad.), komorních formací (Baborák Ensemble, Unique Quartet, Schulhoff Quartet, Herold Quartet, Prague Cello Quartet, Trio Martinů ad.) a učitelů (Hochschule für Musik Hanns Eisler Berlin, Universität für Musik und darstellende Kunst Wien, Hochschule für Musik Hannover ad.). Nejen vedoucí skupin jsou samozřejmě i sólisté. Několik jmen, abyste měli představu o kvalitativní síle: Jan Mráček – housle (ČF), Petra Brabcová – housle (ČF), Walter Auer – flétna (Wiener Staatsoper a Wiener Philharmoniker), Clara Dent (Rundfunk Sinfonieorchester Berlin), Jana Brožková – hoboj (ČF), Jaroslav Halíř – trubka (ČF), Vlastimil Kobrle – housle (SOČR), Mate Bekavac – klarinet (sólista), Martina Bačová – housle (sólistka). Obsazení tedy působilo v programu úctyhodně.
Klasicistní program otevřela Beethovenova předehra Leonora III. Přesná, zvukově noblesní, nepřehánějící kontrastní vyjádření dramatičnosti hudby, kdy temně drásavá vzplanutí a zvuková naléhavost byly decentní, sonátové provedení se sice jevilo patřičně naléhavé, ale bez drásavého děsu. Dobrým nápadem bylo umístění jásavě fanfárové trubky na posluchači zaplněnou varhanní emporu. Repríza pak byla efektně vzletná. Zvukový objem nemohl (a doufám, že ani nechtěl) dosáhnout úrovně nejlepších symfonických orchestrů, ale výsledek byl velmi uspokojivý.
Mozartova Koncertantní symfonie Es dur pro hoboj, flétnu, lesní roh, fagot a orchestr byla díky mimořádně kvalitnímu sólovému kvartetu a empaticky hrajícímu orchestru lahůdkou. Pro mě to byl nakonec vrcholný zážitek večera. Musím dodat, že tak zvukově dokonalé kvarteto jsem dosud v této hudbě neslyšel. Flétnista Walter Auer, hobojistka Clara Dent, fagotista Bence Bogányi a samozřejmě hornista (a sympaticky střídmě dirigující) Radek Baborák báječně muzicírovali. Určitě patřilo toto provedení k nejlepším okamžikům v historii festivalu!
Večer završila Beethovenova Třetí symfonie Es dur „Eroica“. Do orchestru se vrátili sólisté z Mozarta, Jana Mráčka vystřídal na pozici koncertního mistra Dalibor Karvay. Nejpřesvědčivěji působila druhá věta, Marcia funebre, i když příliš funebrálním tempem a frázováním závažnější než bych od „komorního“ orchestru čekal a kupodivu na rozdíl třeba od Honecka, Bělohlávka a Hrůši (abych uvedl příklady kreací u nás dobře známých dirigentů) méně kantabilní. Skvěle se blýskli svým uměním Walter Auer a Clara Dent.
Sdružení silných individualit dle mého mínění zatím plní riziko spojené s takovýmto konceptem. Jakkoliv se jistě všichni upřímně snažili naplnit představu dirigenta, zvuk byl univerzální a osobitost bude muset orchestr hledat. Možná se mýlím, ale třeba je to i osobností zakladatele. Z Radka Baboráka, jenž Beethoveny dirigoval zpaměti, prýští radost, neskutečná muzikalita, nadšení, osobní charisma, slušná úroveň řemesla, bezprostřednost, jakou vidím u dirigentů málokdy, přesto ale výsledek nedosahuje úrovně mistrů orchestrů, ke kterým své „dítě“ vztahuje – Lucerne Festival Orchestra (Claudio Abbado, Andris Nelsons, Riccardo Chailly), Budapest Festival Orchestra (Iván Fischer). I proto nebyla moje analýza premiéry orchestru Dvořákovy Prahy jednoznačná a mám v sobě rozpaky. Co však není dnes, může být zítra… Resumé: Neměl jsem pocit, že jsem byl přítomen „nekompromisní interpretace plně respektující odkaz skladatelů,“ jak napsal Radek Baborák. Musím dodat, že vyprodané Rudolfinum mělo jiný názor a odměnilo hudebníky nadšenými ovacemi.
Tečkou za v řadě směrů úspěšným desátým ročníkem Dvořákovy Prahy bylo 23. 9. hostování Wiener Symphoniker. Orchestr nabídl hudbu Brahmse a Dvořáka. Začnu koncem – jako několikrát v minulosti jsem si ověřil, že klišé o druhém místě ve vídeňském hudebním životě je oprávněné. Kvalitativní rozdíly mezi „symfoniky“ a „filharmoniky“ jsou nesporné – v kvalitě hráčů, zvuku, homogenitě, osobitosti, nasazení. Jediné, co mají stejné, je přesnost, která je možná genetická… Na dirigentské podestě stál Tomáš Netopil a odvedl obrovskou práci v přípravě, inspiraci a aktivaci orchestru a v rámci možností co nejlepší prezentaci programu. Ač jsem obdivoval jeho volbu temp (mimochodem odlišnou od svého učitele Jiřího Bělohlávka), péči o detaily, některé věci prostě přemoci kvůli času nemohl.
V programu došlo k překvapivému sousedství Brahmsovy Tragické předehry a Dvořákovy vokálně instrumentální skladby Te Deum, což asi vyplynulo z koncepce uvést v rámci festivalu první část jeho velkých duchovních kompozic. Zarámování festivalu mezi Stabat Mater a Te Deum bylo sympatické, jen blízkost s náladově hodně kontrastním Brahmsem byla zvláštní. Přijal jsem to však jako řešení, které v přesvědčivé interpretaci funguje. Dokonce úvodní Brahms byl (spolu s brahmsovsko straussovskými přídavky) nakonec nejlepším číslem programu.
Zvolit na závěr Dvořákovu Šestou symfonii D dur bylo sympatickým rozhodnutím. Zaujala mě svižná tempa, jež otevřela nové interpretační možnosti. Tomáš Netopil jich s nadhledem využil a představil podobu známé symfonie co se týká temp, modelace frází a dynamiky nově, což bylo příjemné. Méně příjemná byla realizace. Byl jsem konfrontován s nezvykle otevřeným, neosobním orchestrálním zvukem, řinčením žesťů (a slabým výkonem skupiny lesních rohů, jež má daleko k vytříbenosti České filharmonie) a střídmou aktivitou koncertního mistra…
Nedostatek měkkosti a kantabilnosti jsem slyšel i v Te Deum, jenže tam to z podstaty struktury tolik nevadilo. Výkon Tomáše Netopila byl však virtuózní. Dvořákův dramaticky vítězný 103. opus měl dobře odůvodněná tempa a rytmickou pregnanci, Pražský filharmonický sbor byl energický, přesvědčivý a doslova prozpíval každou frázi. A sólisté? Zde musím předznamenat, že můj názor nesouzní s hudební majoritou. Adamu Plachetkovi nechyběla hlasová suverenita a síla, chyběla však vroucnost a vhodné vibráto. Te Deum není drama, ale radostná a pokorná oslava, prosba, poděkování, chvála Boha. Simona Šaturová je skvělá zpěvačka, ale její hlas poněkud za ta léta ztěžknul a došel už k jinému repertoáru, kam nepatří toto dílo… Přivítal bych, kdyby Dvořákova Praha v blízkém budoucnu nabídla nevokální projekt Tomáše Netopila a jemu stále bližší České filharmonie.
