Současná, moderní, barvitá, pozitivní. Taková byla Smetanova Má vlast, jak ji na úvodním koncertu festivalu Pražské jaro s Českou filharmonií publiku předložil Tomáš Netopil. Zazněla 12. 5. ve Smetanově síni Obecního domu a z ní v přímých přenosech také v rozhlase, televizi, na open air scéně v Praze na Kampě a v kině Nadsklepí v dirigentově rodné Kroměříži.
Tomáši Netopilovi, šéfdirigentovi a hudebnímu řediteli těles v Essenu, bude v létě třiačtyřicet. Ideální okamžik pro prezentování energického, mladého, ale již také přiměřeně zralého pojetí Smetanovy hudby, pojetí upřímně a se samozřejmostí a nevykalkulovaně odpovídajícího dnešnímu obecnému cítění. Těžko si představit ideálnější okamžik. Slyšeli jsme partituru nezatíženou velkým patosem. Je samozřejmě možné přemýšlet o tom, zda autentičtější, tedy bližší původním a dobovým představám, jsou symfonické básně v podobě hodně romantické, vyjadřující úctu k legendám a k velikosti přírody, nebo spíše v podobě blízké tradiční lidové české hudebnosti. Podobné úvahy, nejsou-li spojeny s dalšími parametry historicky poučené interpretace, nemají však velký smysl. Netopilův pohled na Mou vlast se každopádně blíží druhému pólu. Ať už intuitivně, nebo s větší mírou záměrnosti, v každém případě nezdůrazňuje při vedení orchestru závažnost předloh, příběhů a obrazů, ale mnohem víc nechává volný průběh spontaneitě a radosti. Přistupuje ke Smetanově hudbě přímočaře a stejným způsobem ji nechává působit. Není v tom však samozřejmě ani stín povrchnosti – ani co do přípravy, ani v provedení a účinku.
Celkovému pocitu z koncertu v souladu s energií provedení dominují jako určující dojem živější tempa. Srovnání s nedávnou nahrávkou Jiřího Bělohlávka však zpětně trochu překvapivě ukazuje, že o tolik rychlejší nejsou. Tomáš Netopil s filharmoniky zahráli Vyšehrad za patnáct minut, Vltavu za dvanáct, Šárku za jedenáct, báseň Z českých luhů a hájů za necelých dvanáct, Tábor za dvanáct a Blaník za čtrnáct minut. I s laděním a vystřídáním hráčů na dechové nástroje u prvních pultů po třetí básni mělo provedení 79 minut, Smetanovy hudby bylo celkem 76 minut. Bělohlávkův snímek z úvodního koncertu Pražského jara 214 má čistého času 77 minut. Šlo tedy nyní o pouhý dojem? Možná zčásti ne, Tomáš Netopil má někde trochu jiné proporce – někde víc zvolní, někde víc zrychlí. Ale z obvyklých rámců a z tradice vlastně nevybočuje. Především jde tedy o vyzařování vycházející k publiku od dirigentského pultu. A to je mladistvé, jakoby dychtivé a směřující kupředu, rozhodně také vstřícné a sympatické. Není to dirigování na efekt, dirigování pro publikum, ale přesto velmi pěkná komunikace s publikem nastává.
V básni Vyšehrad někteří dirigenti víc zdůrazňují šero dávnověku a momenty vyprávění, tedy vznešenější volné tempo. Netopilova koncepce vřazuje úvodní část Mé vlasti víc do celkového jednotného ducha celého cyklu, vidí příbuznost s luhy a háji. Znamená to, že spíše zvýrazňuje vznosnou a prozářenou slavnostnost a průběžně i náladové lyrické kontrasty, o něco méně upozorňuje na charakter a funkci Vyšehradu jako úvodu k něčemu většímu. Filharmonie hrála po celý večer tak, jak se od ní očekává – měkce, dostatečně emotivně, se znalostí a jistotou. Škoda jen cizorodého tónu, který se jako těžko uvěřitelné nedopatření ozval ve Vyšehradu v jednom místě odkudsi z žesťové sekce… Vltava měla pěkně modelovaná prolínající se pásma, v druhé polovině značnou dramatičnost, celkově vyzněla méně impresivně, věcněji. Šárka je pro Tomáše Netopila prostorem pro podpoření lyriky i vášnivosti, pro střídmou tanečnost i působivou epickou výmluvnost a v závěru před konečnou tečkou pro mimořádně efektní strmou gradaci, kdy dirigent hráče opravdu nešetří.
Z českých luhů a hájů, to je symfonická báseň bez děje, přece jen s funkcí poetičtějšího zastavení. Její hlavní téma je hymnické, tam se nedá příliš kouzlit, Tomáš Netopil je cítí spíše svižněji, ale na dalších místech dokázal podpořit pomalejší, trochu zasněné a ztišené vyznění. A také polyfonii. V Táboru, místy znějícím podobně jako varhany, nechává plně zaznívat chorál, ale význam přisuzuje i epizodám. Blaník, báseň s patosem i velkým pastorálním intermezzem, vygradoval hodně přirozeně, nepřehnaně. Do poslední chvíle tak zůstal podpořen dojem, že posloucháme nikoli cosi jako národní pomník, ale především ryzí hudbu, napsanou sice s vizí podpory národního sebeuvědomování, ale přesto i pro posluchačské potěšení a hlavně nadčasově.
Celý cyklus se zdál být tentokrát hodně výrazně propojen a sjednocen, nejen tématy, ale i tempy a zvukem. Má vlast byla na letošním Pražském jaru obsažnou, ale ne obsahy obtíženou hudbou – živou, civilní, virtuózní, přehlednou, sdělnou, důvěrně známou českou hudbou. Že ani letos nebyla v sále ve své lóži vlevo od pódia hlava státu, už ani nepřekvapuje. Hymna na začátku, se stejnou pozitivní silou jako potom Smetanova hudba, zazněla; fanfáry z Libuše si však poslechneme při této příležitosti asi až za několik let.
