Díky za možnost slyšet letos Smetanovu Mou vlast při zahájení festivalu Pražské jaro postupně ve dvou sálech. Potvrdilo se, že Dvořákova síň Rudolfina poskytuje uživatelsky příjemnější prostředí než Smetanova síň Obecního domu. Toto poznání zprostředkovala Pražská komorní filharmonie s Jakubem Hrůšou , která první koncert festivalu (12. 5.) odehrála podle tradice ve větší síni Smetanově, ale která pak zcela netradičně ještě dvakrát vystoupila v druhém sále. Z výsledku je zřejmé, že druhé místo je tomuto tělesu akusticky přiměřenější, nicméně stejně důležitou skutečností je, že posluchač, alespoň ten sedící v přízemí, má ve Dvořákově síni mnohem lepší vizuální a pocitový kontakt s pódiem a že může vychutnat detaily koncepce i provedení. Opakovaný poslech potvrdil, že tyto jemnosti v případě Hrůšovy Mé vlasti skutečně stály za povšimnutí a že by bylo škoda, kdyby zůstalo jen u prvního sálu.
Hrůšovi zbývají do devětadvacátých narozenin zhruba dva měsíce a mladší byl při vzácné zahajovací příležitosti v celé festivalové historii už jen Václav Neumann v květnu 1949 – do stejného věku mu tehdy chyběly měsíce čtyři. Hned při samotném zahájení letošního festivalu bylo jasné, že dirigent přes své mládí přichází s více než jasnou koncepcí, v umělecké pohotovosti a s jistotou podepřenou přemýšlením, řemeslem i zkušenostmi, které sbírá po Evropě. Atributy, které obecně patří k Pražské komorní filharmonii, jsou známé – neopotřebovanost, muzikalita, entuziasmus. Hrůšova Má vlast byla s nimi v souladu a výhody mladého orchestru využila. A tak jsme byli svědky přesné hry, kultivovaného zvuku, práce s dynamikou a vyzařování, které z večera za přítomnosti hlavy státu sňalo zbytečnou auru patosu a které z dalších dvou večerů učinilo uměleckou událost, při níž lze opravdu vychutnávat nuance. Své menší než symfonické obsazení orchestr částečně doplnil výpomocemi. V Obecním domě sedělo na pódiu víc hudebníků než poté v Rudolfinu. Zatímco v prvním případě i tak bylo zvuku slyšitelně o něco méně než obvykle, aniž by to však jakkoli rušilo, tak v druhém případě se dospělo téměř k ideálu – zůstal dostatek rezerv pro dynamické vrcholy, partitura měla plnou barevnost a současně nešlo jen o masu zvuku, ale o jemněji diferencovanou strukturu. Za povšimnutí stojí větší pauzy s polevením napětí mezi jednotlivými částmi – nejen u Tábora a Blaníku , kde se básně většinou hrávají téměř attacca a kde Hrůša zvolil naprostý přeryv, ale i u ostatních. Ať už jde o záměr, nebo spíše o bezděčnost, Mou vlast to prezentuje jako volný cyklus samostatných čísel spíše než jako plně provázaný celek. Není to nutně chyba, ale nešlo si toho nevšimnout. Výrazně pracoval dirigent s dynamikou a agogikou. Například ve Vyšehradu zvolil na příslušných místech až překvapivě pomalé tempo zvýrazňující bájnou mytičnost, nikdy však nesklouzl k prázdnému patosu. V Šárce naopak stupňoval tempo imponujícím způsobem. S dynamikou kouzlil zejména v básni Z českých luhů a hájů , ale samozřejmě i ve Vltavě . I v dalších případech, jakkoli byly řešeny jedinečně, šlo vždy o plně přesvědčivé odstíny, či dokonce o změny běžné tradice. Takto hraný Smetana, nevyumělkovaný, upřímný a přirozený, byl prost proklamovaného vlastenectví, pochodového dunění a výbuchů činelů, zato dával nahlédnout do pokladnice romantické hudby, takové, jak ji může i bez znalosti mimohudebního programu skladeb ocenit civilně uvažující domácí posluchač dneška, a s největší pravděpodobností i cizina. V Rudolfinu vznikla nahrávka na CD, která by – alespoň podle dojmu v sále – měla být velmi zajímavá. Pražská komorní filharmonie hrála celou Mou vlast vůbec poprvé, Hrůša jako celek dirigoval cyklus symfonických básní podruhé v životě, mimochodem zpaměti. Ve společném úsilí obohaceném poctivostí i inspirací z toho učinili přednost: víc než příjemně překvapili, ani trochu nezklamali a plně uspokojili.
